Work and Travel USA

aneb

Landscaping, digging, trimming, planting, hardworking and smiling

aneb

práce skončila, problémy začaly

 

 

Aktualizováno 4. 10. 2005

 

Adresa:

 

Martin a Milan, někde v Californii – unavení a zničení z neustálých problému s našim cestování.

 

100 Ocean Terrace, Seaside Heights 08751, New Jersey, Apt. 10

 

 

 

 

 

 

Radek                                      Milan                                    Petr                       Martin

 

 

4. 10. 2005, Tuesday, Day 115 odlet z LA ŕ Philadelphie

 

Ráno jsme nastoupili do metra, které mělo nedaleko od motelu 6, zastávku a přes dvojí přestoupení jsme se po dvou hodinách cestování dostali až na letiště. Je to asi nejlepší způsob cestování po LA, neboť jak jsem psal dříve, je hodně veliké. Odbavení a let probíhal plynule. Z letadla jsem viděli Death valley, Grand Canyon, a potom jenom mraky s pustinami.

 

3. 10. 2005, Monday, Day 114 odjezd do Los Angeles

 

Dneska jsme strávili dopoledne balením a balením, neboť holky odlétali dneska a já s Milanem jsme odjížděli do LA. Holky balení prováděli způsobem, co vyhodit aby toho co nejméně litovali, neboť si nakoupili docela hodně věcí. Nakonec spacáky a stany které vyhodili jsme jim vzdali do Saside Heights my s Milanem v pytlech. Které jsme si vzali včera na letišti, neboť nám by se to všechno do zavazadel též nevlezlo. Další problém, který jsme dneska museli řešit, je menší promáčklina na předním blatníku na řidičově straně. Asi včera večer, když jsme byli na pláži, tak si někdo sednul na auto a promáčknul to svojí váhou. Chtěli jsme to nějak opravit, abychom nemuseli případně platit nějaké peníze. Když jsme přijeli do první opravny, tak nám řeknul, že nám nepomůže, že na to nemá potřebné nářadí. Když jsme mu řekli, ať nám nějaké půjčí, tak to též odmítnul s tím, že začal mluvit o nějakém pojištění. V dalším opravárně jsme byli odkázaní na nějaké tel číslo, že tam máme zavolat a domluvit se. Jelikož bylo už kolem čtvrté hodiny odpoledne, tak jsem se na to vykašlali. S Milanem jsme nasedli do auta, kamarádů od holek, jenž je potkali na včerejším večerním vystoupení kosatek v Sea worldu, a Ti nás vzali do LA. Zde jsme se ubytovali v centru Hollywoodu a vydali se podívat na chodník plný hvězd. Opět zde jsou všude obchody se suvenýry a je zde docela hodně kin a zábavných obchodů s kuriozitami. Na chodníku se nám podařilo najít pár známých hvězd jako Mickey Mouse, Simpson a mnoho dalších.

 

2. 10. 2005, Sunday, Day 113, San Diego – návštěva Sea world

 

Po všerejší unavné Tijuaně, jsme se dneska vydali podívat se na Sea world. Vstupné je $51, stojí to za to. Ať už vystoupení lachatanů, delfínů či famózní vystoupení kosatek. Atrakce jsou zde všechny super, jenom jedno varování. Můžete se spolehnout, že na Vás nezůstane suchý jediných kousek oblečení, ale stojí to za to. Velmi zajímavé a působivé vystoupení je též kosatek pod různobarevnými světly za večerní tmy.

 

1. 10. 2005, Saturday, Day 112, San Diego – výlet do Tijuany, Mexico

 

Dnešní dne jsme strávili návštěvou Mexica. Nebo spíše jeho města poblíž USA hranice Tijuana.  Je to město do kterého se dá dojít pěšky, a které prosperuje asi jenom z turistického ruchu. Hlavní promenáda je velmi hezká ulice. Kde je spousta obchodu, a z každého obchodu na Vás pokřikují a nebo nabízejí jejich zboží abys jste si jej šli k nim koupit. Pokud Vás přemluví jedna dobrá rada – neboj te se a smlouvejte. Snažte se stlačit cenu co nejníže. Sice zprvu nechtějí, ale nakonec se vždy domluvíte. Po obědě v jedné mexické restauraci – jídlo mi moc nechutnalo, jsme se oddělili od holek, které si chodili  po obchodech, a které se zpět chtěli opět vrátit autobusem. A vydali jsme se podívat do okolních uliček s Milanem. Pohled na skutečné ulice vypovídají o tom, že tam jsou asi hodně chudí. Asi bych se v noci na těch ulicích bál. Lidi zde žijí v takových z venku né moc vzhledných domech a v chnusných špinvých ulicích. Při cestě nazpět nás bez problémů postili zpět na území USA, takže jsem to měli bez problémů. Po té co jsme si našli ubytování, opět v motelu 6, jsme si objednali jídlo. Za 35$ jsme dostali 3 pizze, 2 plněné bagety, 6ks coca coly, nějaké chlebíčky, 12 kuřecích nugetek a křidílek. Samozřejmě jsme to všechno ani nesnědli.  Celý tento balíček se jmenoval příznačně Family pack. Nevím, jestli si toto dává americká rodinka na oběd. Po této vydatné večeři,  jsme se vydali podívat se na pláž. Asi kolem 11 hodiny večerní. Oproti východním pobřeží, je zde po osmé hodině večerní povolena konzumace alkoholu na beaches, tak to bylo takové příjemné posezení.

 

30. 9. 2005, Friday, Day 111, Los Angeles

 

Spánek v kempu na pláži v Santa Barbaře byl hodně příjemný. Jelikož jsem se probudil už v šest hodin ráno, tak jsem volal do školy pí Dědkové. Ta mi řekla, že žádost od taťky má, ale že jí v emailu žádná příloha nepřišla. Tak jsem s holkama jel hledat internet. Naštěstí jsem jej našel velmi brzy a tak jsem jí odeslal rozvrh ještě jednou. Po následném telefonátu mi řekla, že musím do příští neděle odevzdat zápisový list a mělo by to být všechno snad v pohodě. Z kempu jsme se vydali na pláž v Santa Monice v Los Angeles, kde se holky chtěli opalovat. Jelikož dálnice do LA vede kolem pobřeží, tak jsem zahlédli i delfíny. Na pláži jsme strávili asi tři hodiny a pak jsem se vydali do centra LA, abychom našli chodník hvězd a viděli nápis Hollywood. Jelikož LA je tak neuvěřitelně veliké, a v tom trafiku co byl, tak na místo odkud jsme mohli vidět ten nápis nám trvalo bezmála čtyři hodiny. Takže mezi tím se už setmělo a tak jsme nic neviděli, jenom chodník s hvězdami z auta. Neboť holky, byli už unavené, tak se odsouhlasilo, že se jede přímo do San Diega, že se jim do města už nechce. Cesta do San Diega na čtyř proudé dálnici, plné aut, byla docela zajímavá. Po příjezdu do San Diega jsem nejprve nemohli najít volný a levný motel, nakonec jsem přeci jenom našli jeden až u Mexických hranic za 75$ za pokoj. Takže dobrý.

 

29. 9. 2005, Thursday, Day 110, San Francisco

 

Po příjemném spánku, ikdyž plném starostí se školou, jsme se vydali do centra San Francisca, tak abychom ztihli odjezd lodi na ostrov Alcatraz. Musím říci, že bych tam nikdy nechtěl skončit. Cely jsou malé, a přes chladné měsíce tam musí být docela zima v těch celách. Jinak procházka celami byla zajímavá. Odsud jsem se vydali už jenom k autu a vydali se na cesto do Los Angeles, neboť vzdálenost do LA je něco kolem 350mil. Asi po čtyřech hodinách jsem to zapichli v jednom kempu na pobřeží. Auto jsme s Danou a Luckou nechali před branami kempu a Já s Milanem a Katkou jsem si vzali spacáky a šli jsme spát do kempu.

 

28. 9. 2005, Wednesday, Day 109, San Francisco

 

Po krátkém spánku jsme přijeli ráno kolem půl šesté na místo odkud je vidět slavný červený San Francisský Golden Gate. Jelikož nám vyšlo počasí tak východ slunce být nádherný. Jelikož zde bylo trochu chladno tak po ranním východu slunka, jsem si vlezli do spacáků, a že trochu prospíme asi tak do 10 hod. a potom,že se vydáme hledat nějaký hostel. Po zeptání se na informacích se nám podařilo najít hotel, ale za pokoj, kde bydlelo deset lidí chtěli po každém $27 dolarů. Je pravda že to bylo v centru. Tak jsem to odmítly. V dalších hostelech měli plno, a tak jsme se jeli zeptat do Chinatownu na jeden hostel, Zde měli opět plno. A tak když jme seděli v autě a Milan mával českou vlajkou z auta, k nám přišli nějací náhodně jdoucí češi a poradili nám, že máme jet ven z města  někam za letiště, a že se máme ubytovat v Motel 6. Motel jenž jsme našli, byl od centra asi tak 50km, ale za jednu noc po nás chtěli $75 a měli jsme k dispozici dvě veliké postele, na jedné jsem spal já s Milanem a na druhé všechny tři holky. Nádherný pokoj. Dále jsme měli k dospozici bazén a výřivku. A tak jsem toho náležitě využili. Díky tomuto jsem se dostali zpět do San Francisca až navečer, bohužel v tu dobu bylo hodně obchodů už zavřených a navíc mezi těmi 50km co jsme přejeli autem, se nějak moc a rychle ochladilo. I tak jsme si prošli pobřeží s těmi dopoledne hezky vapadajícími obchůdky. Pak jsme se vydali do China townu. Zde jsme vlezli do jedné čínské restaurace, neboť holky si chtěli dát Sushi. Mně tak jako mořské speciality opět nechutnalo.

 

27. 9. 2005, Tuesday, Day 108, Sequoya National Park

 

Kdybychom do kempu přijeli za světla, tak bychom se určitě tak moc nebáli. Ty lesy kolem  dokola ráno nevypadali tak strašně jako v noci když jsme přijeli. Z kempu jsem po usušení spacáku, neboť v noci pršel a ranní návštěvě majitele kempu, kterému jsem museli zaplatit $10 za místo vydali do Sequoya parku, kde jsou ty nejznámější sequoye, včetně té, které má titul nejstraší strom světě. Cesta tam nám opět zabrala tři hodiny, neboť jsem museli sjet dolů do města a pak se opět vrátit zpět do hor. Co bych Vám mohl říci, Sequoye jsou vysoké kolem 100 metrů strá několik tisíc let a mají jehličí, a mají takovou načervenalou okrovou barvu. Zkrátka jsou moc veliké. Jinak je to nádherný park. Zůstali jsme zde až do západu slunka. Západ slunka jsme strávili  na jedné vysuté skále, kde je udělaný chodník až na samý vrchol. Takže pokud není smogový opar, jakože poslední dobou je velmi často, tak by měl být vidět oceán. My jsme jej neviděli. Po západu slunce jsme se opět vydali na cesty. Chtěli jsme jet do Yosemith national park, ale jelikož jsme měli už jeden den skluz a holky, chtěli být v San Diegu celý víkend, tak jsem tam nejeli a vydali jsem se do cca 8hodin jízdy vzdáleného San Francisca. Po cestě jsme si dali dvou hodinovou pauzu se spánkem na jednom opočivadle.

 

26. 9. 2005, Monday, Day 107, Death valley

 

Death valley, opravdu odpovídá svému názvu. Nic zde není jenom kopce od slunka vyprahlé bez porostu. Vydali jsem se do středu po jediné cestě která zde je. Ta nás přivedla po 40km jezeru, které jak postupně vysychá působením slunka, tak na okraji, ale též na dně jezera se ukládá sůl tzn. je zde bílé dno. Voda je opravdu slaná, a když Vám uschnou nochy nebo boty, tak jsou uplně bílé. Pro představu v letních měsících je zde teplota kolem 42°C, ale nejsou vyjímky teploty i přes padesát stupňů. Jinak toto místo se nachází asi 30 metrů pod úrovní hladiny moře. Odsud jsem se vydali na cestu do Sequoyna parku. Cestou tam jsem jeli jenom vyprahlou krajinou,kde na jednom místě byla písečná duna, a dvakrát jsem s autem vyšplhali do nadmořské  výšky asi 1700 metrů a pak pokaždé sjeli dolů do údolí, kde výška byla jednou opět pod hladinou oceánů a podruhé jenom kousek nad. Sequoya park jižní má úplně jiné klima podmínky. Není zde horko, naopak byla nám tu zima. Opět zde jsou kopce s cestami do 1500metrů možná výše. Po nalezení jedné osady, neboť jsme sem opět přijeli až za tmy a jelikož je po sezóně, tak to působilo docela pusto, jsme se šli zeptat do místní hospody, kde bychom mohli přespat, neboť v hotelu, kde jsem se ptali to bylo docela drahé. Tak nás poslali do nádherného kempu někde na kopci. Ještě před tím než jsem přijeli do osady, tak jsme viděli poutače na možnost setkání se s medvědem. Domordci nám, též řekli že zde jsou.  Po příjezdu do horního kempu a zhasnutí všech světel zde byla taková tma, že jsme si neviděli ani na špičku nosu. A při představě, že bychom zde měli spát ve stanu a navíc by nás mohl příjít navštívit méďa béďa, tak jsem to rychle otočili a sjeli jsme do spodního kempu. Zde byl jeden karavan, a tak jsem si postavili stan hned vedle něj. Holky si vytáhli džus a vodku, asi proto aby se nebáli.

 

25. 9. 2005, Sunday, Day 106, Las Vegas

 

Po probuzení, sbalení se jsem se vydali na obhlídku Las Vegas hlavní promenádní ulice, kde jsou ty slavná kasína a to co můžeme vidět v televizi. Škoda, že se nám to nepodařilo najít již včera večer. Jelikož ulice má alespoň 4km, tak jsme ji objeli autem, neboť nikomu se nechtělo jít pěšky. Jenom na chvili jsme se šli podívat do jednoho kasina neboť jsme chledali nějaký bufet, v kterém bychom se našli. Zde v USA bufet znamená, že se zaplatí vstuní poplatek 8$ – 15$ většinou a můžete jíst jako dlouho chcete a jak moc chcete a na výběr máte strašně moc jídla, salátů, zákusků, zmrzliny. . .je to jenom o tom najest se tak aby Vám nebylo špatně. Po hodně hledání jsme takový bufet za přijatelných 12$ dolarů našli. Akorát,že ve tři zavírali, tak jsem měli půl hodiny na to abychom si naservírovali co nejvíce jídla a pak půl hodiny abychom to snědli. Dost jsme se přecpali. Po tomto zdravotně výživném obědě, jsme se vydali na cestu do Death valley. Cesta vede takovou keminitou pouští, kde roste tráva a není tam téměř žádné obyvatelstvo. Čas od času po 60 km se objeví nějaká osada. Zastavili jsme na jedné benzince, kde bylo napsáto, že je to nejbližší místo k tajné oblasti Area 51. Taky zde prodávali hodně věci s mimozenšťany. Pokud se někdo vydá do této oblasti, tak jsou všude cedule, že můžete být zastřeleni a tak podobně. My jsme to stočili na drouhou stranu do Death valley, kde jsme opět přijeli za tmy. U vjezdu do kempu, u brány, nás přivítal asi kojot nebo co to bylo. Po nalezení místa, jsem si postavili stan, ve kterém jsem spal s Danou a s Kačkou. Milan s Luckou měli strach a tak zůstali raději v autě. My jsem ten strach měli samozřejmě taky.

 

24. 9. 2005, Saturday, Day 105, Grand Canoyn

 

Ráno se nám podařilo vzbudit už kolem páté hodiny ranní. A tak jsme se rychle sbalili a vyrazili jsme se podívat na východ slunka z jednoho výhledového místa, které bylo daleko asi tak 26km. Samozřejmě jsem to neztihli na to místo, a tak jsme se zastavili u jednoho z mnoha odpočivadel s vyhlídkou na malou část Canoynu. Cestou na tuto vyhlídku, jsme potkali velikého jelena. Aspoň jsme jej konečně viděl na živo. V místě odkud jsme se dívali na východ slunka, jsme rozdělili. Neboť jsem chtěl najít co nejlepší místo na fotky, tak jsem pořád jenom šel a šel a hledal vhodné místo. Po návratu na parkoviště, bylo auto pryč. Tak jsem tam zabalený v dece čekal asi tak 20 minut. Po té příjela Danča s Luckou, s tím, že museli jít na záchod a že Milan s Kačkou zůstali na vyhlídce a že tam mož spí ve spacáku. Tak šli pro ně. Odsud jsme přejeli na Grand View odkud je nádherný výhled na velikou část Canoynu a taky zde začínají traily. Zde jsme se s Milanem rozhodli, že se vydáme na jeden takový trail, který je dlouhý necelých 5km. Tak jsme řekli holkám ať se pro nás vrátí kolem půl jedné odpolene. Trail to byl náročný neboť navrchu když jsem vyrazili bylo docela chladno a hned poté co jsme začali sestupovat dolů, bylo čím dál tepleji a to převýšení s naročností terénu bylo též znát. Ale cestu dolů jsme zvládli v pohodě. Škoda jenom, že jsme neměli více času, abychom mohli jít dál. V průvodci se píše, že ta naše tůra je na 8-9 hodin, my jsme ji zvládli za 4,5 hodiny. Ale musím řici, že jsme si hodně mákli. Překonat na necelých pěti kilometrech tam a pak zpět pokaždé něco kolem 1000 metrů dá zabrat. Obzvláště cesta zpět do toho kopce s docházející vodou a spalujícím sluncem. Odsud jsme se vydali na pěti hodinovou cestu do Las Vegas. Do kterého jsme opět přijeli v noci a to docela pozdě. Navíc Kačka nějak onemocněla, a tak jsme ji nechali spat v autě na parkovišti, když jsme se šli podívat na obchůzku. Jelikož Las Vegas neznáme, tak jsem našli jenom promedá mezi čtyřmi ulicemi, kde je pár kasín a celá ta ulice za zastřešená a ze spodu na tu střechu čas od času promítají zajímavé filmy nebo znělky. Vypadá to úžasně.  

 

23. 9. 2005, Friday, Day 104, odjezd do Grand Canoyn

 

Než jsme se odubytovali, vyprali si věci, ponakupovali si oblečení a nakoupili si jídlo ve Walmartu, tak bylo kolem třetí hodiny. Koupil jsem si s Milanem lyžařské kalhoty a rukavice Burton. Kalhoty za 140$ a rukavice za 55$. Okolí cesty do Grand Canoynu je nádherné. Pokud si pamatujete takové ty prérie z westernů a z filmů z indiánskou tématikou, tak taková krajina v okolí byla. Jelikož vzdálenost je opět veliká, tak do Grand Canoynu přijíždíme těsně před západem slunka. Takže jediné co ztíháme shlédnout z Desert View, byl pouze krátky západ slunka. Odsud jsme se přesunuli do 44km vzdálené vesničky, kde jsem si v kampu postavili stan a po krátkém pikniku jsme šli spát. Před spánkem jsme měli v plánu útéci zavčasu abychom nemuseli platit za ubytování. Ale i proto, abychom viděli východ slunka. U vjezdu do kempu bylo varování před nějakým divokým Lionem – asi pumou. Během cesty z Deset view do Grand Canoyn Village jsme potkali tlupu asi 10 divokých prasat – typoval bych to na lončáky.

 

22. 9. 2005, Thursday, Day 103, Flagstaff – Travel to Sedona

 

Dneska ráno, jsme se s Milanem rozhodly, že si zaplatíme $25 a pojedeme na výlet do Sedony – je to území, kde jsou vysoké výběžky hor červené barvy.. Musím říci, že to byl nádherný výlet. Obzvláště, když jsme šplhali na dvě hory. Ten výhled z vrchu stojí opravdu za to. Před druhým výšlapem jsme si dali s dalšími čtyřmi lidmi piknik v jednom parku. Nevím čím to je, ale z tůry jsme se vrátili opět docela unavení. V noci kolem půlnoci za námi přijeli konečně holky. Takže zítra s nima můžeme už vyrazit cestovat.

 

21. 9. 2005, Wednesday, Day 102 Flagstaff

 

Po probuzení, a že se dobře spalo, jsme se vrátili na autobusové nádraží, kde jsou inzeráty na ubytování. Zde jsem si našli Grand Canoyn hostel, kde nás ubytovali za $18 na den. Tak jsem si zrovna zaplatili ubytován na dva dny, neboť musíme počkat než pro nás přijedou holky. Po ubytování, jsme se vydali do města. Kupodivu se nám podařilo rozchodit nalezený telefon a dovolat se holkám. Ty nám řekli, že si zítra vyzvednou teprve auto, a že přijedou do pátku. Po této potěšující zprávě jsme se vydali na tůru na vzdánlivě blízký kopec. Kraji v této části je hodně kopcová s lesy, v kterých žijí jeleni. Bohužel žádné jsme nepotkali. Jenom hodně bikerů, neboť jsou zde vynikající traily pro sjezd. Na tu tůru jsem se vydali někdy kolem druhé hodiny odpolední a na kopec jsme se dostali někdy kole šesté hodiny večerní. Tak jsem si zde mohli vychutná nádherný západ slunce. Když jsme se vydali na cestu dolů, tak byla téměř už tma. Naštěstí při cestě dolů, jsme minuly auto jedoucí nahoru a po krátké chvilce jelo zase dolů. Tak jsem si jej stopnuli, jestli by nás nemohl vzít dolů do města. Jelikož už byla tma, tak nás bez problémů vzal dolů. Pro představu, cesta dolů do města trvala autem 20 minut, takže kdybychom to měli jít pěšky, tak bychom přišli asi až někdy kolem půlnoci. Po příjezdu jsme po koupeli usnuli jako maliny.

 

20. 9. 2005, Tuesday, Day 101 Los Angeles - - > Flagstaff

 

Jelikož jsme byli docela hodně unavení, tak jsme usnuli bez probémů. Ještě, že máme s sebou plástěnku z Niagra falls a odpakový velký pytel, jenž jsme si dali na písek a spacák na ně. Jak jsme uléhali k spánku, tak nad pacifikem byla bouřka – blesky. Asi tak kolem čtvrté hodiny ranní, nevím to přesně, příšla boučka s přeháňkovým deštěm i do LA. Ještě že jsme spali pod tou boudou, takže na nás nepršelo. Jinak byla docela zima – unesl bych i čepici. Po probuzení někdy kolem sedmé hodiny ranní, jsme si sbalili opět naše věci, na čež opět začalo pršet, tak si vzali na sebe Niagara falls pláštěnky a vyrazili jsme se podívat do ulic LA – Los Angeles. Autobus nám jel až v 11hod. tak jsme chtěli zabýt čas chozením po městě. V té části LA, kde jsme byli je nádherně. Ulice lemují vysoké palmy. V porovnáním s východním pobřežím – super. Během toho procházení s dešťovými přeháňkami, jsme hledali autobus, jak bychom se mohli dostat na Greyhound bus terminal. Jelikož jsme nic nenašli, tak jsme se o půl desáté vydali autobusem zpět na letiště. Odsud jsme chtěli jet autobusem. Na letiště jsme ovšem přijeli o půl jedenácté a tak jsme si vzali taxika, protože jsme neměli ponětí, jak bychom se včas mohli dostat na Greyhound, když jsme měli už zaplacený lístek. Taxikář nám řekl, že se pokusí o zázrak. Jelikož při našem cestování máme jenom samé problémy, tak nás ten autobus ujel. Takže s $25 za taxi jsme vyhodili s propadlím lístkem 75$. Ani se nedivím, že to ten taxik nestihl, protože to bylo šíleně daleko, nemám ponětí vůbec kam jsme jeli. Znechucení dalším problémem, v tomto případě jsme si za to mohli samy, jsme smutní seděli na lavičce. A dalším problém máme teď v tom, že se nemůžeme dovolat holkám, abychom se s nima domluvili, kde se sejdeme. Nakonec jsme s milanem vymysleli, že si koupíme lístek do nejbližšího města od Grand Canyonu. Město se jmenuje         a je asi 70 mil daleko od kaňonu. Autobus nám měl odjíždět v 1350hod. Dvě hodinky čekání jsme strávili povídáním si s klukem a jeho holkou z Česka, kteří jsou v USA na stejném programu jako my. Dozvěděli jsme se odnich, že cestují autobusy a bydlí po Hostelech, jako hodně lidí. Jenom my spíme po parcích a kde se dá. A dále nám řekli, že okolí autobusového nádraží, kde jsme se právě nacházeli, je prý docela hodně nebezpečné. Autobus na odjezdu měl asi 15minut zpoždění, tak nás to mrzelo z důvodu, že ten náš, který jsme zmeškali zpoždění neměl. Jinak cesta do Flagstaffu probíhal docela příjemně. Seděli jsme na předních sedadlech, takže jsem se mohl dívat na všechno kolem dokola. Krajina se po výjezdu z Los Angeles brzy změnila – všude byla červená půda s velkými vyprahlými kopcemi. Opravdu moc hezké. Nakonec jsme do Flagstaffu přijeli jenom s desetiminutových zpěžděním někdy kolem druhé hodiny ranní. U bytovali jsme se v nedalekém motelu za $43 za pokoj. Konečně jsme měli po dlouhé době zase postel a teplou sprchu. Jelikož problémů není nikdy dost, tak jsem se dozvěděl ze školy, že jsem zmeškal období vytovření rozvrhu a že mi chtějí ukončit studium. Naštěstí mám nějak zaregistrovaný jeden předmět a diplomku, takže mám zapsáno aspoň potřebný minimální počet kreditů. Uvidím jak to dopadne.

 

19. 9. 2005, Monday, Day 100 Philladelphia - - > Los Angeles

 

Po probuzení kolem páté hodiny, ranní hygieně a odbavení mého zavazadla, jsme předběhli dlouhou frontu, jenž byla před kontrolním stanovištěm, neboť v našem letadle jsme měli být asi už před pěti minutami. Naštěstí jsme to stihli včas. Všichni čtyři jsme seděli po dvou za sebou a u okna. A jak to tady v Americe s tím našim štěstím chodí, tak jsme měli opět smůlu. Nejprve nám kapitán oznámil, že se musí restartovat počítač letadla, po pěti minutách čekání nám sdělil to samé na čež zhasla světla a letadlo se vypnulo. Po půlhodinovém čekání v letadle, nám kapitán oznámil, že si musíme přesednout do jiného letadla.  Radek s Petrem toho využili a šli se zeptat zda jim za těchto okolností, zruší letenku a vrátí peníze, že by raději přeci jenom letěli už domů. Letecká společnost jim vyšla vstříc, a tak jsme se dneska kolem osmé hodiny ranní rozdělili. Oni budou cestovat v okolí Philadelphie asi, a v průběhu několika málo dní poletí asi domů. Já s Milanem jsem zatím čekali ve vestibulu, neboť pasažéři do Las Vegas, Los Angeles měli letět jinými letadly. Asi po čtvrt hodinovém čekáním, jsme byli posláni k Checkingu Air Trans, kde nám měla být vystavena letenka u jiné letecké společnosti. U checkingu jsme dostali letenku u US airways. Po příchodu k checkingu u US airways nás paní prozměnu nemohla najít v rezervačním systému a poslala nás nazpět. Ještě jsme to zkusili u jiné paní a ta nás v systému našla. Poté co nám vystavila novou letenku, a projítí po všemi kontrolními procedurami, jsme přišli k bráně odkud mělo letět naše letadlo do LA. Jelikož se už žádný problém nevyskytnul, tak jsme úspěšně odletěli s půl hodinových zpožděním, neboť chtělo startovat hodně letadel, do Los Angeles. Musím konstatovat, že evropské letecké společnosti jsou lepší. Neboť jsme za pět hodin letu dostali jenom jednu plechovku na pití a potom nám při druhém občerstvení naléli jenom do skleničky plastové. Po příletu na letiště LAX – Los Angeles International Airport kolem půl druhé, nás čekalo nemilé překvapení – další asi z mnoha problémů. Moje zavazadlo zůstalo ve Philadelphii na letišti. Bylo mi řečeno, že si mám pro něj přijít kolem deváté hodiny večer. Následně jsme se šli projít po okolí a podívat se kolik stojí půjčení auta. Jelikož jsme pod 25let, tak na den by nás to vyšlo se základním pojištěním cca $80 pro nejmenší auto a týdenní pronájem na cca $500. Tak jsme zavolali holkám, kde jsou a jaké mají plány. Dozvěděli jsme se, že jsou stále v Texasu poblíž Dallasu a že auto ještě nemají půjčené. Tak jsme, se s nima domluvili, aby půjčili nějaké malé auto, že za nima přijedeme. Na mapě jsme si našli místo setkání v El Pasu. Nejprve jsme tam chtělí letět, ale poté co jsme zjistili, že letenka stojí kolem $220 jsme se šli podívat po internetu, že bychom tam jeli autobusem Greyhoundem. Našli jsme lístek nerefundovatelný za $50. Tak jsme si jej zrovna objednali. Následné dvě hodiny jsme strávli chozením po letišti a dívání se po letadlech. Musím říci, že je zde hodně hezky, všude jsou vysázené palmy. Vypadá to hezky. O půl deváté večer, jsem se šel zeptat jak to vypadá s mojím baťohem, zda je v letadle. Paní mi řekla, že musím jít na jiný termínál, že mi batožina přiletí ze San Pedra, jinou společností kolem desáté.  Nakonec baťoh přiletěl ještě až dalším letadlem. Takže jsem kolem jedenácté hodiny v noci se setkal s mými věcmi. V tu dobu, díky ťoh přiletěl ještě až dalším letadlem. Takže jsem kolem jedenácté hodiny v noci se setkal s mými věcmi. V tu dobu, díky časovému posunu o tři hodiny jsme byli hodně už unavení. Z letiště jsme přešli na autobus, který nás zadarmo převezl na autobusovou zastávku, a odtud jsme přejeli na pobřeží Tichého oceánu. Zde se nachází i promenáda. Hezké místo. Pokud si vzpomínáte na Pobřežní hlídku, na ty hlídací standy pro plavčíky na pláži, tak pod jedním z nich jsme si vybalili spacáky a přespali jsme pod ním.

 

18. 9. 2005, Sunday, Day 99

 

Do Washingtonu DC jsme přijeli někdy kolem druhé hodiny ranní. Z Bus station jsme se vydali ke Kapitol hall – Kongresovému centru. Zde myslím sídlí senát. Kolem haly je postaven plot, nevím jestli kvůli rekonstrukci jenž právě probíhala, ale spíše to bude skrze bezpečnost po 11. září. Policajti sedící v autech jsou vidět na každém rohu. Vedle Kongresové haly je jiná budova, kterou jsme si vyfotili a v autě hlídajícího policajta, jsme se zeptali kde bychom mohli přespat do svítání. Řekl nám, že to tady nikde nejde, ale že nás nechá spát na lavička, vedle oné budovy. Asi 15 minut po té, co jsme se uvelebili všichni na dvě lavička a již téměř spali, nás vzbudil hlídkující policajt. S tím, že co tady děláme, že tu nesmíme být a ať mu ukážeme ID. Všechno to řešil v klidu. Po chvilce přišel policajt, který nám to dovolil, ať nás tam nechá. Bohužel se právě vystřídali, takže za daný úsek byl zodpovědný ten nový policajt. Nakonec nám řekl, ať se sbalíme, ze tu opravdu nemůžeme spát. Mohl by z toho mít problémy u nařízeného. A tak jsme se vydali hledat místo, kde bychom se mohli vyspat. Po obejití Kapitolu, jsme se našli místo k spánku v parku přes cestu. Nejprve jsem seděli chvíli na lavičkách a poté jsem si šli lehnout pod jeden strom. Zde nás už nikdo nepřišel vzbudit, tak jsem zde spali až do 8 hodin. Po stranách tohoto parku se nachází mnoho muzeí, do kterých jsem bohužel neměli čas se jít podívat, neboť jsem chtěli jet zpět do Philadelphie už ve 12 hodin. A tak jsme za ty tři hodiny navštívili Washingtonův památník, dále památník druhé světové války, Abraháma Lincolna památník, mramorovou stěnu se jmény války ve Větnamu. Odsud jsme se přesunuli před White house, který se dal vyfotografovat pouze z poza plotu a jenom z přilehlého chodníku. Pokud někdo vkročil na silnici, tak jej policajt hnal hned zpět. Před White house jsme si dali na tom chodníku oběd – hotové těstoviny  Odsud jsme se vydali hledat do China čtvrti místo odkud nám jede autobus. Mohli jsme zůstat sice v DC až do 20hod, ale nevěděli jsme jak je to s odbavováním na letišti brzy ráno. Proto jsme jeli raději dřívějším busem – ve 12hod, i když bychom tam rádi strávili více času a mohli se podívat na památky ze vnitř. Do Philadelphie jsem přijeli někdy kolem půl třetí odpoledne. Zde jsme si koupili něco málo na jídlo a odjeli jsme na letiště. Checking našil elektricky objednaných letenek proběhl velmi snadno. Zadali jsme kód do takové checkingové mašinky a už to bylo. Po vybrání místa u okna se nám vytiskla letenka. Paní z Air trans nám sdělila, že si mám přijít odbavit zavazadlo až někdy nad ránem – před odletem. Petr s Radkem ještě zkusili, jestli by nešli zrušit ty jejich zaplacené letenky, a kolik by to stálo. Jelikož rušící poplatek by byl něco kolem 150$, tak se rozhodli, že pojedou s námi do Los Angeles. Díky tomuto rychlému odbavení jsme strávili deset hodin na letišti. Během této doby jsme se nejprve umyli – okoupali na toaletách, pak jsme se šli projít po terminálu, Milan s Petrem se stavili na pivko. Před tím, než jsme ulehli k spánku, někdy kolem půl jedenácté jsme se ještě chvíli dívali na film Man a part, který jsme všichni viděli už několikrát.

 

17. 9. 2005, Saturday, Day 98

 

Po návratu na Dupon, kolem desáté hodiny ranní, jsem se dozvěděl že včerejší párty byla vynikající. Petr se loučil s jednou Bulharkou jako vždy. Bohužel zde byl její kluk a tak se prý téměř pobili i s Radkem. V 13hod jsme vyrazili na další cestovatelskou odiesu. Byli jsme domluveni, že pojedeme do Philadelphie na letiště, kde si půjčíme auto na týden, a pak bychom jeli domů a Milan by letěl do Kalifornie. Já jsme se nabídnul, že pojedu s ním. Radek s Petrem, řekli že pojedou tedy domů. Po příjezdu do Philadelphie, ještě zadarmo – díky akci New Jersey transportu, jsme se vydali hledat internet. Našli jsme jej v hotelu Hilton. Internet byl zadarmo a tak jsem tam strávili docela dlouhou dobu. Nevím jestli si nás nespletli s nějakými ubytovanými. Zde jsme si s Milanem našli na internetu nejbližší spoj do Los Angeles. Nakonec se nám podařilo najít si let v pondělí v 6:10hod z Phili za $240 a zpáteční let na 4. října za $109. Radek s Petrem si zatím dívali, kdy by mohli letět domů. Nevím proč, ale nedalo jim to a zabookovali si s námi stejný let do LA.  Opět se naše plány měnily z hodiny na hodinu. Mně se tady nechtělo s klukama ten týden cestovat, proto jsem jim navrhl tu LA. Připadlo mi to lepší, odletět hned než až za týden, když tady není co k vidění. Takže v pondělí odlétáme vstříc dalšímu dobrodružství. Po zabookování letu do LA, jsem si šli koupit zpáteční lístek do Washingtonu DC. Podařilo se nám jej koupit za $25 ve 22:30 hod Greyhoodem. Zpáteční lístek jsme si koupili na zítřek u China bus travelu a to za $15. Do odjezdu LA, jsme měli asi dvě hodiny. Tento čas jsme strávili chozením po památkách nacházejících se blízkosti. Po hodince jsme se rozdělili, neboť se blížila bouřka. Radek s Petrem šli najít pobočku Bank of America a já s Milanem jsme se šli podívat do dalších čtvrtí. Při tomto procházení, jsme narazili na lidi, kteří měli domácí party s přáteli v prvním patře. Při sledování divadlo, které bylo pod nimi, nám přišli otevřít a že za 3$ na osobu můžeme jít k nim na party. A tak jsme s Milanem na tu chvíli šli. Party to bylo taková příjemná, s živou hudbou, ale hlavně ten byt, ve kterém se nacházela byl nádherný. Nakonec jsme jim dali jenom tři dolary a šli jsme na autobus. 3,5 hod dlouhou cestu do DC jsme téměř celou prospali.  

 

 

16. 9. 2005, Friday, Day 97

 

Budíček jsme dneska měli už o půl čtvrté ráno, neboť ve 4:16hod nám jel autobus do New Yorku. Tento týden máji New Jersey Transport slevu pro studenty – přeprava jejími dopravní prostředky je zadarmo až do neděle. Proto jsme jeli opět do NY, že bychom navštívili Pepka. Po příjezdu do NY, někdy kolem půl sedmé, ranní hygieně na autobusovém nádraží, jsme se vydali do ulic  velkoměsta. Koupili jsme si snídani u McD a šli jsme k NY library – knihovně. Je to ta knihovna z filmu Day after tomorrow.  Jelikož knihovna byla otevřená až od deseti hodina, tak jsme přední čekali asi dvě hodiny. Milan s Petrem spali na židličkách, Radek se šel projít po okolí a já jsem tam jenom tak seděl a hlídal zavazadlo. Do knihovny jsme chtěli jít na internet,neboť nikde v okolí nebyl a podívat se jestli vypadá tak jako ve filmu. Nakonec po registraci jsme mhlí být na internetu jenom půl hodiny. Z knihovny jsme si to namířili do Centrál Parku. Po cestě jsem si koupil zrcadlovku Canon s nějakými blbostmi za $1450. Kdybych více smlouval, a to jsem měl, tak bych ušetřil aspoň 200$, co už. V Centrál parku jsme se původně chtěli vyspat a jet dál, ale jelikož Njtransport má dopravu zdarma, tak jsme se rozhodli, že pojedeme opět do Seaside Heights na rozlučkovou párty holek. Petr s Radkem zůstali v parku a spali. Já s Milanem jsme se šli projít po NY s tím, že se sejdeme až na Port authority bus terminal. Nakonec kluci stihli nějaký autobus před námi, tak jsme se setkali až v Toms Riveru na autobusovém terminálu, kde jsme všichni museli čekat asi hodinku. Nevím jaká bylo rozlučková párty holek, neboť jsem na ní byl jenom hodinku, a pak jsem šel spát k holkám ze zmrzliny. Za tu krátkou chvilku co jsem byl na party, tak se sdála být poklidná a dobrá. Lidí na ní bylo hodně, řekl bych všichni co zde ještě jsou.

 

15. 9. 2005 Thursday, Day 96

 

Někdy ve dvě ráno jsem přijeli asi tak 20mil před Philadelphii, kde Milan našel místo na vyspání. Spíše kde bychom zaparkovali auto. Po probuzení o čtvrt na sedm, jsem se vydali na International Airport. Po příjezdu na letiště nám bylo řečeno, že úschova zavazadel nepřichází v úvahu. Z letiště jsme se rychle vydali zpět do Toms Riveru, abychom mohli vrátit auto, abychom nemuseli platit další peníze navíc. Jelikož jsem špatně odbočil, tak jsme se dostali až do úplného centra Philadelphie do docela hodně husté zácpy. Tímto špatným odbočením jsme ztratili téměř hodinu. Nakonec se nám podařilo přijet včas. A tak jsme měli čas vyložit všechna zavazadla a zavést vrátit auto. Tento tří denní výlet nás stál cca $82 půjčení auta, $40 PHM a najeli jsme asi 1200 mil (1720 km). Po návratu do Seaside Heights jsme se postupně osprchovali, najedli a sbalili si věci, minimum na týden,  na další cestování. Zbytek všech věcí jsme si zavezli k holkám ze Sweet schopu do úschovny. V sedm hodin večer jsme se vydali opět na cestování. Tentokrát jsme jeli do nedaleké Atlantic City. O tom to městě se říká, že je to Las Vegas východu. Po příjezdu do Atlantic City jsme se šli projít po místním boardwalku  a pak jsme šli do Casina. S mým docela hodně těžkým baťohem to byla fuška. V kasinu jsem prohrál akorát 15$ stejně tak i Petr, Radek byl v mínusu $7,5 – potom přestal počítat. Jediný Milan si vydělal $8!!! Koupil si za to přívěšek. Odsud jsme se rozdělili a já s Milanem jsme šli spát na pláž. Petr s Radkem chodili po Atlantic City dále – navštívili všechny možná kasína co zde byly.  

 

14. 9. 2005 Wednesday, Day 95

 

Po probuzení kolem osmé hodiny ranní, jsme v autě byli jenom samy dva já a Karel. Kluci nikde nebyli. Tak jsem si ještě na chvíli usnul a probudil se až v deset hodiny a kluci stále nikde. Karel mezitím si byl už nakoupit a byl se trochu projít. Jelikož sem neměl ponětí, kde bychom je mohli hledat, tak jsem se šel projít s Karlem a při cestě zpět jsme je našli jak hrají na terase stolní fotbal. Trochu nás tím naštvali, že nedali vědět kde jsou. Jinak jak v noci šli ještě na pivo, tak se tam seznámili ještě s nějakou holkou, u které nakonec přespali. Po našem shledání jsme se vydali na objížďku autem po Buffalu a pak jsem se stavili v místní universitě. Bohužel jsem našli jenom parkoviště na 15minut, takže jsme byli opět omezeni časem na prohlídku školy. Universita vypadala zajímavě. Přednáškovky jsou stejné jako u nás. Studovat tady by mě asi nějakou dobu bavilo. Po prohlídce školy, jsem se vydali na cestu dlouhou něco přes 400 mil až do Philadelphie. Kde jsme se chtěli zeptat na letišti zda si zde můžeme někde uložit naše zavazadla. Krajina tady na severu byla docela hezká, cesta byla v pohodě ikdyž hodně únavná. Nejznámější hláška za celou cestu byla: “Spící řidič, Spící budič – spícího řidiče – kameraman, fotograf a navigátor v jedné osobě = člověk sedící vedle řidiče., Dva spíči a jeden výpitek – osoba sedící v třetí řadě.“

 

13. 9. 2005 Tuesday, Day 94

 

Jelikož jsme jeli vedlejší dvouproudou silnicí, tak cesta ubíhala docela v pohodě. Sem tam jsem špatně odbočil a kolem třetí ráno jsme zastavili na Rest area, kde jsme se vyspali až do devíti hodin. Spánek v autě byl docela v pohodě, na to že jsme ta spali v pěti lidech. Já jsem spal na místě řidiče, Radek na místě spolujezdce, Petr spal ve druhé řadě na zemi mezi sedačkami a Milan na sedačkách. Karel spal ve třetí řadě, obklopený zavazadlama. Tvrdil, že tam má hodně místa. Ráno po probuzení, samozřejmě byli všichni dolámaní jsme se opět vydali k Niagárám. Krajina v téhle části New Yorku je kopcová a docela už i pěkná a zajímavá. Kolem poledne jsme si udělali pauzu u jednoho jezera, odkud jsme zavolali do půjčovny, abychom jim řekli, že si auto bereme ještě na jeden další den. Poté pokračoval v řízení Milan až k Buffalu, kde jsme se stavili v místní knihovně, abychom si zjistili nějaké informace o půjčování aut v Californii a kolik stojí letecký lístek do Los Angeles. Samozřejmě lístky jsou teď docela drahé na poslední chvíli,takže 300$ za jednosměrný lístek se nám platit nechce. Díky této naší návštěvě knihovny, jsme zmeškali, po příjezdu na Niagara falls, poslední loď jedoucí přímo k vodopádům. Ale i tak tři hodiny strávené u Niagár byli hezké, obzvláště pohled na noční barevnými světly ozářenou padající vodu. Škoda, že nemůžeme do Kanady, z té strany to musí být nádherný pohled. Když se na to člověk může dívat čelně. Z americké strany, to je vidět pouze z boku. Jelikož jsme nestihli tu loď, tak jsme 12$ za sestup pod jeden z vodopádů. V ceně jsou takové žabky, bílo, zeleno modré barvy. Docela pěkné. Do nich se musíme přezout. Po té jsme na sebe oblékli nukleární skafandr – takovou žlutou pláštěnku a přešli jsme k výtahu. Dole pod vodopádem, je vybudovaná z dřeva taková pěšinka, která vede až pod vodopád, kde jsem si zkusili sílu dopadající vody. Jelikož voda dole dopadá na kamení, tak se rozprskává do mlžného oparu a silného vodního proudu. Jeden z těchto mnoha proudu dopadá i na pěšinku. Samozřejmě jsme si stoupli pod tuto vodu. Voda má obrovskou sílu – je to hodně hezký zážitek stát pod tou vodou. Jinak jsme tam docela navrhli, nějak se ta voda dostala i pod pláštěnku. Po třech hodinách strávených na Niagárách jsem se vydali na cestu domů. Jeli jsme se podívat do Buffala. Zde jsme zajeli do nějaké čtvrti, kde nic nebylo jenom staré baráky. Spíše v nočním šeru to tak vypadalo. Kluci chtěli jít na pivo, tak jsme zaparkovali v jedné z ulic a šli se podívat kde bychom mohli najít nějakou tu hospodu. Při chození po ulici sem a tam, nás oslovili nějací lidé, sedící na protější straně v baru. A tak jsme se s nima dali do řeči. Byla tam jedna holka, které se líbil Milan, tak spolu konverzovali a s námi se bavil, nějaký mladý člověk, který nám půjčil jeho profesionální kameru abychom něco natočili v našem jazyce. Odsud jsme se přesunuli s touto společností do nějaké hospody, kde probíhala Ladies nights. Zde jsme se seznámili s nějakými studentkami místní university, které zde studují jenom proto, aby mohli hrát hokej. Docela nás tím zaskočili. Asi hodinu poté, co holky odešli do dalšího baru, jsme se vydali za nima, ale zde chtěli po nás vstupné, tak jsme tam nešli. Ještě jsme měli od holek domluvenou prohlídku místní university. Nakonec kluci Radek, Petr a Milan šli zpět do baru, kde jsme byli celý večer. Já jsem šel spát do auta. Karel, s námi v hospodě nebyl. Po celo dobu spal v autě.

 

12. 9. 2005 Monday, Day 93

 

Dneska nám začíná cestování. Po probuzení a domluvě ze včerejška jsem s Milanem odjel v 11hodin najít nějakou půjčovnu aut. Autobusák nás vysadil u nejbližší půjčovny, kde naštěstí měli auto které přesně potřebujeme pro naše cestování v pěti lidech. Půjčili jsme si minivan. Je to takové auto pro 7 osob. Jelikož nás je pět a máme spoustu zavazadel, tak jsme jej vzali jenom na jeden den. Nevěděli jsme zda se nám tam všechna zavazadla vlezou a  hlavně jaké bude nocování v autě. Po menších nákupech jsme se vrátili pro kluky a naše zavazadlo do Seasidu. Jelikož jsme si s Milanem koupili nové kufry – Milan jeden veliký a já sadu čtyř kufrů, tak jsme si museli přeskládat věci do těchto nových kufrů. Do auta se to naštěstí všechno vlezlo. Navíc jsme si vzali každý polštářek pod hlavu, které kluci objevili někde v průběhu týdne v Mikovém domě. Nakonec jsme ze Seaside vyjeli někdy kolem 16hodin navíc ještě s holkami, které si vezli do Toms Riveru, přes most, do nějaké banky proměnit nastřádané Tipsy v kovových mincích na papírové. Po nalezení banky, výměně peněz a ještě jednom nákupu tentokrát jídla jsme konečně vyrazili směrem na Newark. Pro ty co to nevědí, je to letiště vedle NY.  Jeli jsme tam z důvodu, že tam jsou všechny velké autopůjčovny. Před tím než jsme odjeli z Toms Riveru, tak jsme se stavili ještě jedno v naší autopůjčovně Enterprise, zeptat se kam, vlastně s autem můžeme jet. Co znamená TRI STATE. Bylo nám řečeno, že s autem můžeme jezdit jenom po státech New Jersey, New York a Conecticut. Jinými slovy můžeme jet pouze na Niagara falls – jinak pro nás tady nic zajímavého není. Po té co jsme obešli všechny autopůjčovny na Newarském letišti, jsme byli hodně zklamaní a smutní. Nikdo nám nechtěl půjčit auto, protože jsme všichni pod 25let a když už jsme našli jednu půjčovnu, která by nám půjčila auto, s kterým bychom mohli jet všude, tak by pronájem na měsíc stál něco přes 3000$ plus GAS. Z Newarku jsme si to namířili do New York City. Projeli jsme se autem přes noční Manahattn, někdy kolem půlnoci, a pak jsme si to namířili přímo na Niagara Falls.    

 

11. 9. 2005 Sunday, Day 92

 

Dneska jsme měli jet opět na ryby, ale Pepa pro nás nepřišel tak se odjezd přesunul až na šestou hodinu večerní. Jediný kdo tam chtěl nakonec jet byl jenom Radek. Ten celý den strávil s Pepou a pivkami nevím kde. Jinak během dne si kluci dávali dohromady věci a chystali se za zítřejší odjezd a večerní párty. Já jsem si byl udělat pár rozlučkových fotografií a rozloučit se s lidmi, kteří na naši party nepřijdou. Naše party byli vždy nejlepší a tak to i vypadalo na naší rozlučkové party. Přišlo tam snad 30 lidí. My češi, Slovenky ze zmrzliny, a lidi z Funtownu – Bulhaři, Rusové i jedna Američanka. Párty jsme měli ve vrchním patru v kuchyni. Odtud jsme museli nejprve vystěhovat pár židlí a dali jsme kolem dokola madrace. Uvidíte na fotografiích. Nakonec párty skončila až někdy kolem čtvrté hodiny ráno. Poslední víkendové noci jsme strávili asi s myší na pokoji. Já jsme ji neviděl, ale Radek ji prý viděl v sobotu ráno a Petr v neděli.

 

10. 9. 2005 Saturday, Day 91

 

Dnešní den jsme všichni čtyři strávili vyloženě nic neděláním. Nejprve jsme doufali, že pojedeme na oceán rybařit, neboť jsme si to domluvili s jedním čechem, který tady bydlí. Jelikož nám nepřišel říci v noci do Bamboo tak z toho sešlo. Dnešní poslední Bamboo bylo opět ve stejné pohodě jako včera. Lidí bylo trochu už více, ale i tak jsem strávil s Milanem sezením na křeslech u dámských záchodů a vysvětlovali jsme holkám, že tam nemohou s alkoholem. Během večera si přišla Johnova holka, majitel Bamboo, pro naše emailové adresy. Takže se s ním možná setkáme, při návštěvy Prahy. Po poslední cashové výplatě se s námi všichni rozloučili popřáli nám hodně štěstí a šli jsme domů spinkat.

 

9. 9. 2005 Friday, Day 90

 

Dnešní den měl být posledním dnem práce v uklízení šindelů, ale opět jsme zůstali doma. skrze nějakých papírů na nové auto. A tak jsme celý den s Radkem zabili nic neděláním. Radek se hrál s notebookem, který mu naštěstí přišel. Já jsem našel místo, kde fungoval internet a tak jsem si znovu objednal foťáky z webového obchodu, stejného jako holky, kterým foťák přišel. Petr s Milan byli dneska naposled v práci lifeguardů. Odpoledne, po telefonátu do firmy, která se zabývá přesunem aut, jsme museli začít měnit naše plány na cestování. Neboť bez výpisu o nehodovosti, nám auto nesvěří. Pokud někdy chcete levno cestovat po USA, tak si z domu přineste tento papír – MWR. Večerní Bamboo byla hodně velká pohoda. Minulý týden skočila letní sezóna, a tak vrchní patro bylo již zavřené a i lidí tam bylo o hodně méně. Díky tomu, se Bamboo zavřelo již ve tři hodiny a pizza, kterou jsme měli celé léto již též není. Zapomněl jsem ještě na Radka, s kterým jsem před Bamboo byl v baru s tím čechem, a Radek z tama odcházel trochu v náladě.

 

 

8. 9. 2005, Thursday, Day 89

 

Dneska se nic zajímavého neudálo, jako v minulých dnech. V práci jsme byli od deseti hodin až do šesti do večera. Docela hodně bylo těch šindelů, ikdyž se to zprvu ani nesdálo. Večer šel Milan s Radkem na pivo tady s tím novým čechem. Už jsem si vzpomněl. Radek s Petrem byli v noci na flámu s tím čechem a přišli trochu více asi opilí,  a tak dělali menší bordel na pokoji. Pak na chvíli odešli se okoupat do oceánu a po návratu Petr šel spát a Radek si pálil hudbu. Asi při tom usnul, protože jsem ráno našel notebook v né moc hezké poloze. Takže mě tím docela naštval.

 

7. 9. 2005, Wednesday, Day 88

 

Dneska jsme už konečně byli v práci. Nejprve jsme, ale museli počkat asi tak dvě hodiny, než Chris zaplatí pokutu za svou dceru. Poté jsme uklízeli šindele, zase velkých rozměrů až do půl třetí. Odsud jsme se nechali zavést do nákupního střediska – Mallu. Já jsem si koupil dvě trička, 10$ each a Radek ještě mnohem více oblečení. Jinak dneska jsem se dozvěděl, že foťák, který jsem si objednal mi nepošlou. Protože nemám adresu doručení stejnou jako adresu učtu v bance. Ach jo. Tak musím něco vymyslet.

 

6. 9. 2005, Tuesday, Day 87

 

Po minulém nepracovním týdnu, jsme tento týden měli pracovat čtyři dny v kuse, pro Snookyho. Po té co jsme se mu dovolal, mi řekl, že mají nové auto a musí pro něj nejprve vyřídit všechny možné papíry, tak abych zavolal kolem dvanácté hodiny. Ve dvanáct jsem se dozvěděl, že dneska budeme mít volno. Od kluků, jsem se dozvěděl, že ve Funtownu se dneska dává cash za uplynulý týden, tak jsem si šel pro peníze. No myslím, že jsem měl asi tak 50 hodin což při 6$ by mělo být něco kolem 300$. K mému příjemnému překvapení jsem dostal 363$. Hned jsem měl i lepší náladu. Radek, který pracoval jako já dostal jenom něco kolem 248$. Tak nevím jestli mě si s někým spletli. Milan s Bulharkou – Mimi, a s Danou a Katkou odpoledne jeli nakupovat do Mallu. Já jsme prve chtěl jet též, ale rozmyslel jsem si to. Neboť, zaměstnanci z konkurenčního Casino Pieru měli dneska mít ve tři hodiny odpoledne soukromou párty ve zdejším vodním parku. Tak jsme se domluvili s klukama – Petrem a Radkem, pokud se tam nedostaneme, tak že bychom jeli až potom do Mallu. Nakonec dostat se dovnitř nebyl žádný velký problém. A tak jsme strávili úžasné čtyři hodiny ve vodním parku. Byla to bomba. Jelikož tam bylo tak sto lidí, tak nebyli nikde fronty a mohli jsme si tam dělat, co jsme chtěli. A tak jsme pořád běhali ze jedné atrakce na další. Poté jsme se vrhli na jídlo, které bylo též zadarmo. Hamburger, Hot dog a těstoviny. Později byl ještě meloun. V sedm hodin večer, kdy party ve vodním parku skončila, jsem šel ještě na Skypescraper, kde jsem se nechal svést. Je to něco úžasného. Mnohem lepší než vystřelená koule. Pro zaměstnance to bylo dneska též zadarmo.

 

5. 9. 2005, Monday, Day 86 – Labor Day

 

Labor day – svátek práce asi. Jinak je to poslední den, kterým končí léto. Po ranní after party v Bamboo, jsme dneska celý den s Radkem pracovali ve Funtownu, až do 21 hod. Jelikož jsme si tak nějak mysleli, že domů půjdeme už v sedm hodin, tak si málo kdo bral teplé oblečení. Poslední dvě hodiny tam byla docela veliká zima. Po týdnu stráveném na autodromu, jsem dneska byl s jednou holkou na Slide fun – na skluzavce. Trochu jsem si odřel ruku, jak jsem sjížděl dolů. Po skončení pozvali kluci, Milan a Radek, holky na večeři za to, že mohli dlouhou dobu u nich bydlet zadarmo, do místní restaurace. Během této jejich nepřítomnosti přišel na Dupon, když jsem tam byl na internetu, nějaký čech Pepík, který tady delší dobu bydlí a pracuje. Že o nás slyšel, a že by si chtěl s námi někdy pokecat a popít.

 

4. 9. 2005, Sunday, Day 85

 

Nedělní průběh dne je stejný jako posledních několik nedělí nazpět. Milan s Petrem byli na Bay přes den a já s Radkem od 12 hod do 18 hod ve Funtownu na Adults and Kiddie Bampin cars. Po té ti co to zvládají jdou spát před Bamboo, já mezi ně moc nepatřím – nějak to nestíhám a večer jsme v Bamboo. Jelikož je zítra Labor Day, jak jsem se o tom již několikrát zmiňoval, tak Bamboo je otevřeno i v neděli. Ze začátku tam do půl dvanácté kromě personálu téměř nikdo nebyl. Kolem a po půlnoci se to docela hodně zaplnilo, takže to nakonec nebylo ani tak moc nudné. Po skončení Bamboo začala námi dlouho očekávaná after party – Good bay Summer spojená s oslavou narozenin Snookyho. Slibované dlouhé bagety nebyli, ale za to byla pizza s různou příchutí – tradiční sýrová, brokolicová a docela ostrá s kuřecím masem. Na oslavu Snookyho narozenin, jsem mu museli na podiu předevšemi, asi tak 50 lidmi, zazpívat nejprve česky všechno nejlepší k narozeninám a poté Velvary, Velvary kde jsou mé dolary. Obzvláště písnička Velvary se personálu hodně líbí. Já jsem byl na párty do šesti hodin a pak jsem šel udělat pár fotek východu slunka. Kluci tam zůstali asi až do sedmi. Během party si do baťohu postupně poschovávali asi 14 lahví Corona beer.

 

3. 9. 2005, Saturday, Day 84

 

A máme tady předposlední víkend. Včerejší Bamboo bylo docela hodně narváno, tak to tam i rychle uběhlo. Nevím o čem bych mohl dneska psát. V jedenáct jsem vstal, a pak jsem byl s Radkem až do 18 hod ve Funtownu. Poté šli kluci spát před Bamboo a já šel shánět informace o foťáku na internet, tak že jsem opět nespal. Jelikož máme ten Labor day víkend, tak v Bamboo bylo opět plno aspoň to tam rychle uběhlo.

 

2. 9. 2005, Friday, Day 83

 

Dneska to bylo stejné jako předcházející den. Včera večer jsme se nedovolali Snookymu, tak jsme s Radkem byli od 12 hod do 19 hod ve Funtownu. Já na autodromu a Radek na dětském autodromu. Jediná výhoda těchto dvou atrakcí je, že se nemusíme vařit na sluníčku. Milan s Petrem lifeguardují stále na stejných místech. Milan se fláká na pláži Bay a Petr má svůj stand na pláži. Tak jak jsem tento týden řešil tisíc problémů s mojí objednávkou digi foťáku, pořád jim něco vadilo, tak mi po několika telefonátech a mailech napsali ať jim zase zavolám. Tak jsem jim zavolal ráno v deset, to mi řekli, že Billing department – účtárna, má otevřeno až po dvanácté hodině. Tak jsem tedy volal ještě jednou. Po té co jsem se dovolal, tak mi bylo řečeno, že mi zrušili objednávku, z nějakého důvodu, kterému jsem nerozuměl, když mi to vysvětlovali. Takže teď si musím do neděle objednat nový foťák. Dilema je v tom, že teď přemýšlím o digitální zrcadlovce, která je tak o 450$ dražší. Jelikož v pondělí je Labor day, tak bylo dneska hodně plno. Nejprve na začátku nám dal Bret ponaučení všem bouncerům, že když se někdo vyhazuje z Bamboo, tak bouceři nesmí udělat jediný krok ven. Minulý týden, když vyhazovali jednoho člověka, tak jeden bouncer žduchnul do dotyčného venku. Bohužel to viděli na chodníku stojící policajti a tak jej za to zatknuli. Jinými slovy, uvnitř Bamboo si můžeme dělat téměř cokoliv, tam jsme tak nějak chráněni a to tak, že kdyby se něco stalo, tak Bred to můžeme nějak dobře vyřešit. Pokud něco uděláme někomu před Bamboo, tak si za to každý zodpovídá sám. Navíc nám pohrozil, že případného bouncera propustí. Na dnešním guest listu jsme měli téměř dvacet lidí a to Radek seznam několika dalších osob raději Bretovi nedal, aj tak měl už připomínky, že máme moc lidí.

 

1. 9. 2005, Thursday, Day 82 – první školní den

 

Dneska jsme v práci s Radkem opět nebyli a tak jsme s Radkem celý den strávili, tedy od 12 – 23 hod ve Funtownu. Já zase na Bumping Cars for adults a Radek na tom samém ale pro Kiddie – malé děti.  Milan s Petrem dnes v práci už zase byli, neboť oceán se již uklidnil. Po včerejším vystěhování se Radka s Milanem spíme teď tak nějak zajímavě. Já načerno u Petra na Ocean Terrace, tam kde jsme dříve bydleli. Radek zatím spí a bydlí tak nějak u Poláků, Milan si našel ubytování u nějakém baráku, kde bydlí Bulhaři. Jediný Petr bydlí v současné době legálně. Včera, jak jsem si koupil ten meloun, tak jsem o mé půlhodinové přestávce potkal na Bordwalku Petra s holkami ze zmrzliny na lavičce, jak se dívali na fotky a řekl jsem mu ať mi přinese zbytek melounu do Funtownu. Asi tak hodinu poté, co jsem snědl celou polovinu melounu na mě přišli veliké křeče v břiše. Ještě, že byli poblíž holky, které mi před chvíli dávali přestávku. Řekl jsem jim, že musím na záchod nebo se asi poseru, a tak to vzali na chvíli opět za mě. Bylo to těsné

 

31. 8. 2005, Wednesday, Day 81 – poslední prázdninový den

 

Po dvou dnech volna jsme dneska byli s Radkem v práci. Nakládali jsme do kontejneru dřevo z nově stavěného baráku a potom bordel, který ležel v kaluži plné blata – no prostě humus. Pracovali jsme jenom pět hodin, a jelikož nebudeme pracovat opět následující dva dny, tak lepší než nic. Petr s Milanem dneska měli volno, protože díky hurikánu Katerina, která ztrácí sílu jak postupuje dále do vnitrozemí, k nám dorazil dneska docela silný vítr a oceán je hodně rozbouřený. Večer jsme opět strávili ve Funtownu. Já už od čtyř hodin a Radek klasicky od šesti. Neboť má trable s objednávkou svého notebooku. Jinak dneska se museli Milan s Radkem vystěhovat od holek, neboť majitel si neví co s nájemníky, tak jim pohrozil častými kontrolami policie tzn. nikdo cizí tam nesmi bydlet. Večer po Funtownu jsem si byl nakoupit. To není nic až tak zvláštního, ale tak dlouho jsem hledat někoho s kým bych si koupil napolovinu meloun, neboť půlka stála tolik co celý … 8kg  6$. Až udělali akci, že celý meloun stojí jenom 3$. Tak jsem si jej koupil celý.

 

30. 8. 2005, Tuesday, Day 80

 

Dneska to bylo úplně identické se včerejším dnem. Jelikož pro nás nepřijeli, tak jsme jim šli zavolat. Snooky nám řekl, že je očekávaný déšť, tak mám dnes opět day off. Nakonec déšť přišel až ve tři hodiny odpoledne, asi tak na hodinku. Takže jsme s Radkem strávili, stejně jako včera celý den ve Funtownu. Milan s Petrem po oba dny lifeguardovali.

 

29. 8. 2005, Monday, Day 79

 

O dnešku není nic zajímavého napsaní. Včera, když jsem večer volal Snookymu, nám řekl, že dneska máme volno. A tak jsme celý den s Radkem strávili ve Funtownu. Tedy od dvanácti do deseti do večera. Radek byl na malém autodromu a já na velkém večer.

 

28. 8. 2005, Sunday, Day 78

 

Dnešní den by se mohl téměř identicky okopírovat se včerejším. Z bamboo jsem opět přišel brzy, o půl dvanácté mě vzbudil budík do Funtownu a tam jsem byl až do zavíračky. No ještě že jsme zavřeli o půl jedenácté. Celý den jsem byl na autodromu a notebook jsem měl zapojený na reproduktory, tak jsem si tam mohl hrát co jsem chtěl. Pohodička. Nemusel jsem se pařit na slunku jako včera. Za uplynulý týden jsem dostal ve Funtownu cash poprvé = 36$ dolarů navíc. Když to sečtu tak za uplynulý týden, jsem vydělal s nálezným 742$ a jeden den jsem strávil v New Yorku. Pohoda. Mohlo by takových týdnů být více.

 

27. 8. 2005, Saturday, Day 77

 

Dnešní den mi dal docela hodně zabrat. Z Bamboo jsem přišel už o půl paté, ta únava byla docela velká, a šel jsem hned spát. O čtvrt na dvanáct mě vzbudil budík, trochu jsem se najedl American Choice parků a šel jsem do Funtownu. Před tím jsem se stavil ve Sweet shopu, kde jsem dostal Almond čokoládu, asi abych se probral. Asi proto, že jsem byl hodně stále unavený a navíc do pěti hodin odpoledne bylo horko -  celou dobu jsem stál na slunku, potom slunko zašlo a do osmi hodin mi byla zima prozměnu. Poté jsem si šel jakože na hodinku lehnout. Myslíte si, že jsem usnul, na to jak jsem byl unavený? Ani minutu. Po hodinové snaze usnout jsme to s Petrem vzdali. Oblékli se a šli jsme do Bamboo. Petr s Milanem měli dneska day off z lifeguardu a díky tomu se celý den flákali. Sobotní Bamboo jsou v porovnání s páteční klidná. Dneska tam byla polovina lidí oproti včerejšku.Vzhledem k tomu, že jsem byl unaveny, tak jsem nechtěl stát u jednoho východu, protože tam jak si člověk sedne v deset hodin, tak tam sedí až do půl čtvrté a nedělá tam vůbec nic. Jenom sedí. Samozřejmě že jsem ty dveře dostal. Nejhorší to nebylo, protože jsem sledoval co se děje na place. A tak při tom sledování, někdy nad ránem, se předemnou na zemi objevila 20$ bankovka, tak jsem ji rychle vzal a pak jsem měl potom i lepší náladu.

 

26. 8. 2005, Friday, Day 76

 

Na včerejší večerní schůzce jsme se dohodli, že cestovat budeme pomocí převážení aut tzn. že se rozdělíme na dvě skupiny a budeme se snažit hledat společnou cestu, tak abychom čas odčasu byli všichni zase pohromadě. Z práce jsem dneska přišel docela hodně unavený. Nejprve ráno, jsme vynosili před dům menší hromadu zbytků z opláštění domů a pak jsme čekali asi hodinu a půl na náklaďák. Čekání jsem strávil na pláži a Radek si mezi tím zašel nakoupit. Poté jsme byli převezli do Toms Riveru, kde jsme měli uklidit staré šindele. Práce to byla docela dobrá, neboť šindele byli tak nějak rozmístněné po větší ploše, a tak to na oko vypadalo, jako bychom udělali hodně práce ze začátku. Tahání kenů ze zadní části domu bylo už mnohem horší. Jelikož jsme to chtěli dodělat, tak jsme skončili až o půl sedmé. Když nás Snooky vezl následně domů, tak nám za odměnu koupil na večeři McD menu a řekl nám, že máme 37 hodin, ale že nám zaplatí 40 hodin za tento týden. Včera jsme dělali s Radkem až do 17 hod a majitel baráku nás pochválil asi, podle toho co říkal Snooky. Radek se s klukama před Bamboo stihli aspoň trochu vyspat, tak to pro ně nebylo takové strádání jako pro mě. Já jsem místo spánku, zjišťoval informace o noteboocích pro holky ze Sweet shopu. V Bamboo jsem neusnul, ikdyž se mi chtělo hodně spát a navíc jsem stál u schodů, kde je docela velká nuda.

 

25. 8. 2005, Thursday, Day 75

 

Dneska jsme se vrátili ke včerejšímu rozdělanému baráku, kde nám Snookyho bráchy přivezl jeden kontejner navíc a řekl nám, že až to doděláme, tak máme jít domů. Snooky jel do New Yorku na basebalový zápas Yankees. Mysleli jsme si s Radkem, že to zvládneme tak za čtyři hodinky a půjdeme domů, ale o půl jedné jsme si museli dát pauzu, neboť z toho rychlého tempa jsme byli docela unavení a stále toho bylo ještě hodně. Nakonec jsme to všechno uklidili těsně před 17hod. Doufám, že nám Snooky zaplatí i nějakou hodinu navíc, když jsme makali tak dlouho a hlavně tam toho bylo strašně mooc a navíc s Radkem pracujeme hodně rychle. Radek byl ráno asi po té včerejší Bulharsko-Polské párty trochu unavený. Já jsem tam nebyl neboť jsem byl unavený a z klimatizace na pokoji mě bolí v krku. Milan šel též spát a tak tam Radek byl jenom s Petrem. Párty to musela být velkolepá, neboť je tam dvakrát navštívila policie. Při druhé návštěvě párty rozpustila. Dneska jsem ve Funtownu na big GoKarts, na kterých píši dnešní a včerejší zažily. Tady na tom místě, odkud ovládám motokáry, je dobré to, že mám hodně času, nikdo z managerů sem nevidí, a tak mohu používat notebook J Po Funtownu máme poradu s holkami ohledně našeho cestování. Včera při browsdání po netu našli informace o tom, že existují firmy, které se specializují na převážení aut. Platí se jenom deposit 300$ na auto a dostává se nádrž benzínu s tím, že se do určitého data musí auto předat na daném místě. Pokud je auto nepoškozené tak se vrací deposit. Uvidím jak se dneska dohodneme. Nevýhoda je tom, že bychom se museli rozdělit do dvou nebo tří skupin a asi bychom měli i rozdílné trasy na cestování. Naopak výhoda je taková, že by každý ušetřil něco kolem 370$.

 

24. 8. 2005, Wednesday, Day 74

 

Dneska to už tak extrémně pohodové nebylo, ale špatné taky ne. Dopoledne jsme byli na stejném místě jako včera, kde jsme měli nejprve ztrhat z vnějších stěn domů takové plechové olištování. Byla to docela fuška. Potom jsme to naložili na picku-up auto a dvakrát jsme to zavezli do výkupu. Při vracení z druhého výkupu, kdy jsme jeli pro náklaďák, jsem se zeptal, jestli by, Snookyho brácha – nevím jeho jméno teď, mohl jet přes McD drive. A že jo a co chci. Tak jsem mu řekl, že bych si dal 2x hamburger a 1x cheesburger na to mi odpověděl, že to je v pohodě, že to zaplatí a zeptal se Radka, který nic před tím nechtěl, neboť byl najezený od svačiny, co si dá? Radek, si dal cheesburger meal a já jsem to změlnil na Double quater pander meal. Takže jsme oba měli menu a dobře jsme se najedli. Po tomto vydatném a hlavně obědě zadarmo, jsme přijeli s náklaďákem a do půlky naloženým kontejnerem k novému baráku. Zde jsme měli dneska uklidit jenom polovina a pak jít domů. Dům měl rovnou střechu a díky tomu měl na  střeše jenom eterák, nebo jak se tomu říká nemohu si vzpomenout. Je to takové černé a u nás se to dává na dům, aby to chránilo před vlhkostí. Fakt si teď nemohu vzpomenout, jak se tomu říká nebo jestli je to správně. No a díky tomu, dejme tomu, že je to eter, nadělali velké kusy, když to strhávali a docela i těžké. Aby to nebylo jednoduché, tak navíc okolo baráku je nadělaná terasa, která není moc dobrá pro tahání těchto velkých kusů, a tak jsme to museli házet z vrchu dolů do kontejneru. Ze tří stran, na které to bylo naházené, jsme uklidili jednu a šli jsme pěšky domů. Skončili jsme něco po 15 hodině a zaplacené jsme to měli až do čtyř. Po zaplavání si v oceánu, jsem chtěl jít na net, ale Dana po včerejší diskusi ohledně našeho cestování, zrovna seděla na netu a zjišťovala informace o půjčení auta. A tak jsem šel do Funtownu, jelikož jim tam chybí lidi. Tam jsem nejprve dal dva půlhodinové breaky, přestávky, a pak jsem až dokonce byl na Bumpin cars, autodromu po našem. Není tam taková nuda, tak to tam rychle utíká. To jsem se rozepsal, pravda je taková, že o tomto dni píši ve čtvrtek, ve Funtownu na big GoKarts, motokárách, kde sedím ve velinské boudě, do které není vidět, a mám s sebou notebook. JJ

 

23. 8. 2005, Tuesday, Day 73

 

Dneska jsem měli taky pohodový den jako včera, ikdyž jsme pracovali trochu více časově. Nejprve jsme hodinu čekali než pro nás přijeli, pak jsme posbírali zbytek sobotních šindelí, následně jsme zajeli do Toms Riveru pro deset kenů do půlky naplněných obkladačkami, jenž jsme vysypali do kontejneru a pak jsme se vrátili zpět do Seaside, kde jsme měli uklidit šindele. Nevím proč, ale docela dobře se uklízeli. Nebylo jich moc a hlavně jsme tam měli hodně místa, ne jako v sobotu. Při jedné z kontrol Snookym, jsem se od něj dozvěděl, že ten dotyčný bouncer z bamboo byl vyhozen. Brat mu řekl, že jej viděl na kameře, abych z toho neměl případně někde problémy. Jelikož jsme skončili už ve tři jako včera, tak jsme se byli okoupat v oceánu. Já jsem se stavil za holkami pro zmrzli a od holek ze sladkostí jsem dostal zelené jablko obalené karamelem a posypané oříšky. Je vynikající. Večer ve Funtownu jsem dostal jenom já od holek připravenou bagetu z Donkin donuts, neboť jim půjčuji notebook a čas od času jim dávám čokoládky, jenž dostanu od holek ze sweetu. A taky nejsou na mě naštvané jako na Milana a Radka, kteří odmítli jakkoliv přispět mně a Petrovi na nájem, když jsme se odstěhovali minulý týden, před tou kontrolou. Řekli, že jsme se neměli odstěhovat, že by nám to všem bez problémů prošlo. Můj názor na ně je takový, myslím si, že jsou to největší skrblíci z nás čtyřek. Vyděláváme týdně něco kolem 600$ a tudíž kdyby měl každý dát 20$ nám na ubytování, by je to nezabilo. Raději budou mít věci u holek, které jsou díky tomuto jejich jednání na ně naštvané a přespávat, kde se dá . . . . na  bay, u Bulharek či polek mnohdy ani nevím, kde že spí.  Jinak Petr je zatím po tom nedělním vyhazovu bez večerní práce. Myslím si že mu to nějak nevadí, zatím ten čas umí vyplnit.

 

22. 8. 2005, Monday, Day 72

 

Dnešní den bych mohl nazvat dnem pohodovým. Nejprve nás s Radkem vyzvednuli až o půl jedenácté s tím, že jsme na ně čekali od deseti hodin. Aspoň jsem se mohl vyspat po včerejšku. Následně jsme jeli pro sobotní kontejner, který jsme převezli na parkoviště za bamboo a pak jsme jeli do banky a pro jiný kontejner docela daleko. S naloženým kontejnerem jsme zajeli na skládku, kde jsme jej vysypali a jeli zpět do Seasidu na místo sobotní práce, kde jsme dokončili úklid okolo baráku. Úklid trval asi tak dvě a půl hodiny a těsně před dokončením přijel Snooky a řekl nám, že až to doděláme máme jít domů a že nám to zaplatí až do 16hod tedy 6hodin. A též nám řekl, že nás nechtěl nechat sedět na sluničku, proto nás vyzvednul tak brzy a nechal nás vozit s autem po okolí. Po třech dnech bez Funtownu dneska to byla docela pohoda. Nebylo tam moc lidí. Petr po včerejším vyhazovu do práce ve Funtownu už nepřišel a v lifeguardu žádný problém zatím neměl. Winný tam asi nevolal.

 

21. 8. 2005, Sunday, Day 71 Výlet do New Yorku s Kurinama

 

Tak jak jsem se včera domluvil s Kurinami, tak mě čekali ráno v 9hod před apartmánem. Jelikož měli zabookovanou prohlídku Statue of Liberty ze vnitř, tak jsem jeli do New Yorku. Po dvou hodinách spánku po Bamboo, jsem byl docela hodně unavený. Po příjezdu do New Jersey city – je naproti New Yorku přes řeku Hudson, jsme zaparkovali před na kdysi, dnes už nepoužívaném, starém vlakovém nádraží odkud odjížděli přistěhovalci na přelomu 19 a 20 století do všech koutů USA. Po nalodění se na trajekt, které jezdil mezi Elison island, Statue of Liberty a Manhattnem jsem zjistil, že mám všechny baterky, včetně náhradních do foťáku vybité. Tak mě to docela hodně naštvalo, po měsíci někam jedu a nejsem schopný si zkontrolovat baterky. Ještě, že mi půjčil Milan kameru, a tak jsem alespoň natočil cca 60minut videa. Prohlídka a historie budování sochy Svobody, byla docela zajímavá. Bohužel z bezpečnostních důvodu pro návštěvníky, jsme mohli jít pouze na vyhlídku z podstavce. Do koruny nás nepustili. Ale i tak z podstavce je hezký výhled na Manhattn a přilehlé okolí, ještě že jsme měli hezké počasí a opět velmi horko. Po prohlídce, jsme se odebrali na menší svačinku do bufetu a nejbližší lodí, jsme přejeli na nedaleký ostrov Elison island. Tento ostrov byl jedním z několika míst, kam přijížděli všichni přistěhovalci, a kde procházeli propouštěcími procedurami. Základní předpoklad pro vpuštění do států, byl dobrý zdravotní stav a následně zodpovězených cca 25 otázek. K prohlídce budovy, kde docházelo k této kontrole, jsme se připojili k průvodkyni která nám odvykládala celou historii. Ukázala nám u papíry s otázkami na které se odpovídalo. Docela působivá expozice. Po prohlídce jsme se odebrali do místnosti, kde po zaplacení 5$, se Miles pokusil z elektronizovaných příjezdových formulářů, najít nějaké informace kdy a odkud přijel jeho otec. Po několika pokusech se nám podařilo najít jak jeho otce, tak i Annu Kurinovu. Na stejném seznamu, bylo docela hodně lidí z Blatnice. Po návratu k autu, jelikož bylo už 17hod., jsme se vydali na cestu domů. Miles mi chtěl ukázat, po cestě, místo kde spadnula vzducholoď Hyndeburg. Jelikož území leží ve vojenském prostoru, tak jsme tam nakonec nejeli, ale stavili jsme se na večeři. Byla dobrá. Jako předkrm jsem si dal zeleninový salát, nabral jsem si všechno možné co jsem tam našel a naštěstí jsem se trefil i do dobrého dressingu, tak jsem si na něm skvěle pochutnal. Jako hlavní chod jsem měl opět steak, ale trochu jiný než včera, jinak připravený. Bohužel jako přílohu jsem zvolil hranolky, které mi k tomu moc nechutnali, raději jsem si měl dát bramborovou kaši nebo rýži. Dobře jsem se napapkal a díky tomu jsem se i probral, neboť celou cestu z NY jsem spal, jak jsem byl unavený. Dnešní večeře bez Tipsů nebyla ani moc drahá, cca 20$ na osobu. Mám Vás všechny pozdravovat od Kurinů, dárky jsem předal, že děkují a ptají se kdy je někdo přijede navštívit?

 

20. 8. 2005, Saturday, Day 70

 

S Radkem jsem byl domluveny na půl desátou na adrese, kde jsme měli pracovat. Nakonec jsem tam přišel o půl hodiny dříve a Radek o půl hodiny později neboť nějak zaspal. Opět to byla klasika, uklidit šindele ze střechy do připraveného a větší části zaplněného kontejneru. Jediné úskalí bylo v tom, že jsme měli začít ze strany, kde byla velmi malá mezera mezi baráky. A tak jsem začal z druhé strany. Asi po hodině uklízení přišla nějaká stará paní, a začala nás dirigovat. Jestli bychom nemohli nejprve vyčistit prostor z té užší strany skrze sousedův pozemek. Než jsme zde začali, tak jsme naplnili kontejner a všechen materiál, z úzkého prostoru, jsme museli několikrát v kontejneru sešlapat, abychom tam všechno dostali. Místo tří hodin, jsme zde pracovali až do 15hod odpoledne. Odpoledne kolem šesté hodiny jsem si šel po večeři zdřímnout, před Bamboo. Ještě před večeří jsem byl telefonovat Kurinom, kde se zítra střetneme. Bohužel jsem se jim nedovolal, tak jsem z toho byl zoufaly, v kolik hodin je mám kde čekat. Měl jsem sice od Dany domluvený telefon, ale zrovna jí došel kredit a tady se platí i za příchozí hovory, tak by mi byl k ničemu. A když už jsem usínal po té neslané a nemastné večeři v tom přišla Dana s tím, že mi vede návštěvu, Kurinů. A tak mi spadnul kámen ze srdce, neboť fakt nevím kde bych se zítra s nimi střetnul. Po přivítání, mi nabídli jestli bych nezašel s nimi na večeři. Neboť měli za sebou pětihodinovou cestu. Nejprve jsme šli do jedné restaurace, kde bylo ovšem plno a museli bychom čekat asi tak půl hodiny ve frontě, je to tady normálka, a tak jsme se vydali hledat další restauraci. Po chvilce hledání jsme objevili jednu, kde nám řekli, že když počkáme deset minut, tak se nám najdou místo. Čekali jsme asi čtvrt hodiny. Restaurace vypadala interiérově docela noblesně. Hrálo tam duo nějaký docela hodně hlasitý jazz. Až na tu hudbu to tam bylo hezké. Na večeři jsem si dal nějaký steak, kterého vybral Miles, neboť jídelníček bez slovníku byl pro mě španělskou vesnicí téměř. Mohu říci, že Miles vybral dobře. Steak, kus masa vepřového, velikosti jedno medium, s oblohou .. nevím co to bylo a k tomu bramborová kaše. Jako předkrm přinesli nakrájený chléb na malé pásky a nějaký olej, do kterého se chléb máčel. Možná to olej nebyl, ale vzhledem to tak vypadalo. No, nic moc ale na ochutnání se to dalo. Pro zajímavost, steak stál něco mezi 20$ - 29$. Z restaurace Kuriné jeli na hotel do přes most vzdáleného Toms Riveru a já jsem šel pěšky na pokoj se převléci a do Bamboo, ikdyž mě chtěli zavést autem. Po příchodu do bamboo jsem se odebral za Snookym a řekl jsem mu jak to dneska šlo s tou prací, že jsme pracovali místo tří hodin šest, a že tam toho bylo hodně. Na všechno řekl OK, a že nám za dnešek zaplatí deset hodin = 100$ a když k tomu přičtu 60$ z Bamboo a večeři od Kurinů, tak jsem měl skvělou sobotu. Mohla by bývat častěji. Radek měl to samé až na tu večeři. Vlastně díky tomu, že jsem šel na večeři, tak si rozdělili moje dvě kuřecí stehýnka. V Bamboo to bylo pohoda, dneska jsem na Guest list napsali 4 holky ze zmrzliny Kohr´s a Milan zase těch 6 včerejších nepřišlých Bulharek. Nakonec přišli jenom holky ze zmrzliny a Bulharky opět ne. Sledování lidí v horním patře bylo docela v pohodě akorát, tak jako včera tak i dneska jsem měl menší problém s jedním a stejným bouncerem, vyhazovačem. Stejně jako včera chtěl nechat projít dvě holky pod 21 let do horního patra, tak naoplátku dneska, chtěl nechat projít zadarmo 4holky přes východ, kde jsem byl asi 20 minut, neboť Milan se byl podívat za jeho seržantem navrchu v patře. Nejprve jsem holkám řekl, že nesmí jít dotyčný bouncer mi říkal z vrchu ať je nechám projít. Nenechal jsem je projít. Po chvíli se naštval a sešel dolů ke mně a za jeho zády nechal holky projít dovnitř. Nechal jsem to být. Při after party mi Milan řekl, že se jeden z bossů ptal kdo nechal projít nějaké lidi. Milan řekl, že u toho nebyl, že to bylo v době mé přítomnosti. Po pár slices pizzi, jsem si odchytil Breda a řekl jsem mu co se stalo. Když to věděl a tušil, tak to bylo nejlepší řešení, než abych třeba skrze někoho byl vyhozen.

 

19. 8. 2005, Friday, Day 69

 

Dneska z Arnolda, to je ta úklidová firma pro kterou pracujeme, pro nás opět nepřijeli ani po hodině čekání a tak jsme byli s Radkem opět pracovat ve Funtownu do 18 hodin. Naštěstí jsem byl poslán do velínské boudy na Go Carts – velké motokáry, kde jsem nemusel nic moc dělat. Jenom ovládat semafory. Jelikož odpoledne přišla dešťová přeháňka, tak jsem měl příjemné odpoledne – jezdil jsem asi tak hodinu s motokárou. Před přeháňkou, během mé pauzy, došlo ke zranění jednoho tři spolupracovníků na motokárách. Při uvolňování přetočeného auta, vrazilo jiné auto do toho pivního auta a dotyčnému asi zlomili nohu v oblasti nártu. Když jsem to viděl tak to měl hodně napuchlé. Američané na GoKarts jsou hrozní řidiči, vůbec neumí řídit a vůbec nepřemýšlí. Večer v bamboo byl docela v pohodě. Po dlouhé době jsem pracoval u schodů do druhého patra, kam nesmí holky pod 21let. Taky jsme se s Radkem dozvěděli od Snookyho, že měli pokazené opět auto a že jej dali dohromady až pozdě odpoledne. A pak nám nabídnul práci na zítra, že budeme pracovat cca 3 hodiny a že nám zaplatí celý den, tedy 8 hodin. Ikdyž jsem slíbil Milenovi, Managerovi ve Funtownu, že přijdu v sobotu do práce, tak raději půjdu procovat pro Snookyho.

 

 

18. 8. 2005, Thursday, Day 68

 

Ach jo. Dneska pro nás opět nepřijeli z práce úklidové a to jsme na ně čekali hodinu a půl. Asi to bude tím, že nám včera, když jsme jeli domů řekli, že mají pokazené auto. A tak jsem dneska byl od jedenácti hodin až do půlnoci ve Funtownu. Nejprve zde byla soukromá akce jenom pro židovské chlapce. Židovské holky chodí odděleně od chlapců. Přišlo jich sem docela hodně. Ještě, že jsem byl poslán na Bumpin cars, autodrom, takže to nebylo tak hrozné. Jelikož na blízké lavičce měli pro děcka nachystané občerstvení v podobě chleba a sýrové pomazánky, tak jsem se i najedl. A pak jsem si vzal ještě sušenky. Když je člověk na dobrém místě, tak se to dá. Večer jsem byl nejprve na Mighty mouse a pak po přestávce mě poslali na Pirat ship. Aspoň, mám čas napsat pár řádků co děláme. Radkovi se dneska nechtělo do Funtownu, tak si udělal odpoledne volno a byl na pláži. Milan si prozměnu zadělal na pěkný problém u kapitána možná. Neboť, jak je stále na Bay, neboť má nejhorší angličtinu ze všech plavčíků, tak tam tento týden je s nějakým zraněným plavčíkem. A ten chodí spávat do takové veliké bedny, do které schovávají lano, plovák a jiné věci. Vždycky si tam lehne a zavře poklop, aby jej nikdo neviděl a spí. Milan to dneska šel vyzkoušet. Asi po dvaceti vteřinách tam přijel na kontrolu nějaký vysoce postavený Supervisit a začal se shánět po Milanovi. Ten druhů, vždy tam jsou ve dvojici, řekl, že šel na záchod, ale jelikož tam nebyl toaleťák, tak šel domů na záchod. Nakonec to dopadlo tak, že dotyčný Supervisor, tam čekáním na Milana strávil asi dvacet minut. Takže Milan zažíval během té doby docela krušné chvíle v té sluncem vypálené, pískem špinavé bedně. Stále se díval škvírou, kdyby mohl konečně vylézt.

 

17. 8. 2005, Wednesday, Day 67

Obligátní slovíčko, Dneska to bylo super, ikdyž jsme se hodně nadřeli. Ráno nás vyzvedli už na Ocean Terrace a zavezli nás do jedné prodejny vodních skútrů a normálních motorek, kde jsme měli do velkého kontejneru vměstnat co nejvíce takových kovových rámů, v kterých se přepravují skútry a čtyřkolky.  Po hodině práce jsme to měli hotovo a pak jsme čekali a půldruhé hodiny než pro nás přijeli. Hezky jsme si odpočinuli. Poté nás zavezli o kousek dál, kde jsme prozměnu zase nakládali do kontejneru tradiční šindele ze střechy. Nejprve jsme začali na dvoře odkud jsme to museli nosit před dům, kde byl kontejner. Nějak se nám moc nechtělo. Pak jsme měli asi půlhodinovou pauzu, neboť přední strana nebyla ještě oloupaná. Nakonec jsme zde ztvrdli až do čtvrt na šest. Tak doufám, že nám započítá devět hodin práce. Bylo by to fajn. Odnaproti, před koncem úklidu, za námi přišel muž, jestli bychom mu nepomohli přenést z auto podložku pod vodní skútr dozadu za barák do vody, že je moc těžká. Dalo nám to asi dvě minuty práce a za odměnu jsme každý dostali deset dolarů. Dobrý job. Večerní Funtownu jsem strávil nejprve na mé tradiční malé horské dráze a pak mě poslali na nějakou housenku, mini horská dráha pro děti tak do osmi let, kde to bylo takové docela zajímavé. Každá změna práce je dobrá. Když to dneska tak sečtu,  výdělek něco kolem 130 $ za den není vůbec špatné. Škoda, že takové dny nejsou aspoň šestkrát do týdne. Radek s Petrem poslední dobou stále spolu chodí na Roller coster, velká horská dráha ve Funtownu.

 

 

16. 8. 2005, Tuesday, Day 66

 

Dneska jsme s Radkem měli jeden s těch lepších dnů. Ráno nás zavezli do jednoho baráku v Toms Riveru, takže velmi blízko, kde jsme uklízeli zase šindele. Asi tak od půl desáté do půl druhé. Během toho jsme dostali od JT company, firma která vyměňuje střechu – šindele, nejprve Donke Donuts a pak ji ledový čaj. Jelikož odjeli před tím, než jsme to měli všechno uklizené, tak nám každému s Radkem dal 5$ dolů, ať do uklidíme lépe. Kdyby nám ty peníze nedal, tak bychom to uklidili úplně stejně. Potěšilo dýško. O půl druhé přijel Snooky, člověk co mu patří ta společnost, a řekl nám že jsme to uklidili velmi rychle a že jsme dobří. Za to nám zaplatí pracovní dobu až do 15hod. tzn. hodinu a půl navíc. A abychom toho neměli málo, tak si po tuto dobu udělal s námi asi tak 40km výlet za jedním spolupracovníkem z Bamboo, který pracuje v jednom fastfoodu na bagety. Zde nám zaplatil onu bagetu, pití a co jsme chtěli. Takže jsme se dosytosti napapkal čerstvě připraveného  bagelu. Večerní Funtown bylo docela pracovní.

 

15. 8. 2005, Monday, Day 65

 

Dnešní den D, nakonec pro všechny, nás, rusáky a zbytek obyvatel baráku na Duponu dopadnul dobře. Ráno se nejprve objevil Milan u nás na pokoji, aby vyzvednul Petra a pak šli dopráce. Já s Radkem jsme se sešli na Terase na Duponu. Dozvěděl jsem se, že dnešní noc strávil na Bay, že spal v dětské skluzavce. A tak, když jsme seděli ráno na terase a čekali než pro nás přijedou z práce, tak krátce po deváté hodině se objevil Bob. To je člověk, který má pronajatý ten barák. Nejprve projel autem dvakrát kolem dokola. Až na potřetí zajel na nájezd a přišel říci Daně, která seděla s námi na terase, že je kolem baráku velký bordel, ikdyž všechny odpadky byli odvezené a před tím rozstříděné a ještě jí řekl, co že já s Radkem děláme tady. Že jestli tady spíme, tak jsem mu řekl, že tu nespíme. Poté co odešel, tak jsme šli s Radkem čekat na odvoz do práce na nedaleký roh dvou ulic. Následně Bob zakroužil kolem baráku ještě dvakrát než tam zaparkoval a chvíli poté tam přijeli asi čtyři policejní auta a tak jsme z povzdáli sledovali co se bude dít. Z našeho místa nebylo nic vidět. Po hodině čekání, jelikož pro nás nikdo nepřijel, jsme si šli uložit peníze do banky a pak se přesléci a pak do Funtownu. Je to fajn, když padne jedna práce, že mohu jít do další, ikdyž si v ní tolik nevydělám. Ve Funtownu, jsme se potom od Dany dozvěděli, že Bob s policajtama prolezl celý barák a díval se úplně všude. Naštěstí tím, že jsme se odstěhovali a Milan s Radkem si dali věci k holkám, nám všechno prošlo, ale řekl jím, že jím dá do večera vědět, jestli se mají všichni  vystěhovat či nikoliv. Dana nám též řekla, že Karel, čech bydlící ve stejném domě jako Dana a Katka, ráno potkal Boba, a řekl mu že rusové dělali party u kluků dole v přízemí a že tam je bordel právě od nich. Kluci měli svoje přízemi vždy vzorně uklizené. A tak, když se to dozvěděli rusové, o Karlovi, tak se s ním nidko nebaví a hodně mu vynadali a mají teď strach co se bude dít. Ve Funtownu to bylo pohoda. Manager Milan mě posadil do velína, GoKarts – velké motokáry, kde jsem je na dálku zapínal, vypínal a přepínal na semaforech červenou a zelenou barvu. Pohodová práce. Aby to bylo ještě více pohodovější tak nám odpoledne zapršelo, tzn.. zákazníci musí počkat až dráha oschne – pokud je mokrá dráha, tak je hodně kluzká, tak jsme jezdili s motokárama samy v dešti. Byla to docela velka zábava. Po dešťové přeháňce jsme z dráhy vymetli vodu a jezdili jsme zase dokud dráha téměř úplně nevyschla.

 

14. 8. 2005, Sunday, Day 64

 

V neděli se nic nedělá, říká jedno přísloví u nás. Akorát tady v Seaside to pro nás neplatí a tak jsme s Radkem byli od 12 hod do deseti do večera v práci, ve Funtownu. Po návratu na Dupon, jsme se dozvěděli, že zítra mají policajti, majitel baráku, člověk co má barák pronajatý na velkou kontrolu. Proto rusové uklízeli už odpoledne. Já s Petrem jsme se byli zeptat u Mika, to je člověk u kterého jsme bydleli dříve, zda bychom se nemohli opět k němu přestěhovat. Neboť zůstat zde, by bylo docela hodně nebezpečné, když jsme bydleli všichni čtyři načerno v tom baráku, kdyby nás měli kontrolovat policajti a připadně nás zatkli, tak by to bylo zbytečně drahé. Mika nám naštěstí vyšel vstříci a ubytoval nás u něj ve stejném baráku jako předtím. S tím rozdílem, že jsme ted v polovičním pokoji pouze se zachodem. Sprchu máme na chodbě. Je to dobré, aspoň se teď nemusíme bát a Milan s Radkem mohou spát na Duponu u holek, nebo všude kde budou chtít. Nakonec jsme se s Petrem někdy kolem jedné hodiny v noci stěhovali a uklízeli všechny naše věci u holek, aby zítřejší kontrola dopadla dobře. Milan zbytek noci strávil zde na Duponu a Radek odjel někam na kole.

 

13. 8. 2005, Saturday, Day 63

 

Milan s Petrem mají dneska Day off z Lifeguardingu, a tak se vydali odpoledne za nakupy do Aldi a jelikož je tam ujel autobus, tak tam strávili dvě hodiny navíc. Já s Radkem jsme byli do poledne až do osmi do večere ve Funtownu, a to proto tak dlouho, že jim začínají chybět lidi. Jinak normální praco doba je bud od dvanácti do konce, nebo od dvanácti do šesti nebo od šestí do konce. Konec většinou je kolem půlnoci. Před Bamboo si kluci dali ještě šlovička a tak nebyli tak zničení jako já. Večer v Bamboo byl docela oničem, asi tak jako každá sobota. Lidí tam sice přijde hodně, ale jelikož tam mohou pouze od 21let, tak je tam ta atmosféra takové ponurejší než v pátek, kdy tam mohou pouze holky už od 18 let. Milan si vydělal pár dolarů, 44$ za to, že tam pustil načerno nějaké lidi. Během after party, po zavření Bamboo, jsem dal pár lidem oškovat slivovici. Bylo zajímavé sledovat jejich reakce. Většina lidí ji odmítla, už jenom když si k ní přičichli.

 

12. 8. 2005, Friday, Day 62

 

A máme tady pátek a víkend. Jelikož celý pobyt je teď ve stejném koloritu, tak není ani o čem novém psát. S Radkem jsme dneska  byli v praci jenom od devitíi do dvou odpoledne a ani jsme se moc nenadreli. Nejprve jako včera jsme hrabili listi pekne ve stinu u toho naseho spolupracovnika. Po obědě nás zavezli do jednoho domu, nedaleko Seaside Hgt, kde se dávalo nové opláštění domu. Zde jsme jenom posbírali pár plastových odřezků a jiného podobného materiálu a vybili sklo ze starych hlinikovych oken, aby ten hlinik mohli nasledne prodat do sbernych surovin nebo jak se to jmenuje. Odpoledne jsme pak stravili na plazi a kratkým dvouhodinovým spánkem před Bamboo. V Bamboo jsme byli rozdeli stejně jako vždy. Milan u vychodu, Petr u schodu do horního patra, Radek byl u VIP vchodu a já jsem byl vstupu s Chrisem, kde jsem daval razitka a wristbandy holkám. Největší zážitek dnešního večera v mém sektoru bylo vyhození jednoho muže, o kterém jeho kamarádky tvrdili, že to byl jenom vtip. Ale i tak jej policie zatkla. Následně se do rozpravy pustil s policií další muž, nevím co jim řekl, ale během chvíle na něm leželo šest policajtů na silnici. No, když jej po pěti minutách zvedli byl docela hodně odřeny, odkrve a asi jej i dost zmlátili, tak tak že se potom dobelhal do auta. A aby toho nebylo málo, tak při zatýkání toho druhého muže, tam přišel ještě třetí člověk a ten při sundání košile, že se bude bít s policajtem, od něj chytil dvě knock outy do obličeje a na zemi asi i pár kopanců a myslím, že některý z policajtů použil i slzný plyn.  Policajty je lepší tady moc neprovokovat.

 

11. 8. 2005, Thursday, Day 61

 

Dneska není ani o čem psát. Nejprve jsme byli osm hodin v pravní práci – nejprve jsme hrabali listí na jedné zahradě, pěkně ve stínu a pak nás převezli do Lavallete zase uklízet šindele. Aspoň, jsme pracovali osm hodin. Po návratu, sprše a snězení darovaného sendwiche od Kačky, jsme byli zase všichny až dozavíračky ve Funtownu. Petr dneska s Milanem spolu na Bay nebyli. Velitelem byl poslán na pláž, kde měl dnes docela rušno. Podle toho co říkal, zachraňoval nebo vytahoval docela hoodně lidí.

 

10. 8. 2005, Wednesday, Day 60

 

Po dvou deštivých dnech, dnes kupodivu neprší a tak jdeme první den v tomto týdnu do práce. A k našemu štěstí jedeme uklízet na to velmi vzdálené místo jako minulý týden. Po třech hodinách práce máme všechno hotovo a vracíme se do Seaside. Jelikož jsme přijeli už kolem čtvrte hodiny a pláže jsou dneska zadarmo, tak jsme se byli s Radkem okoupat. Oceán, je docela hodně teply a dneska i čistý. Večerní Funtown jsme oba stravili zase na Mighty Mouse.

 

9. 8. 2005, Tuesday, Day 59

 

Dneska se zopakoval včerejší ranni den. Zase nám pršelo a tak jsme měli Day off z naší hlavní práce. Naštěstí brzy déšť ustal a tak jsme se šli zeptat všichni tři, Ja, Radek a Milan do Funtownu, jestli by nás nevzali. Nechali si nás tam úplně všechny. Já jsem byl jako vždy na Mighty Mouse s Radkem. Milana poslali zase někam na malé motokáry. Ta atrakce s velkými motokárami je docela o život, neboť američani moc neumí jezdit.Navíc dneska tam srazili jednoho našeho kamárada a to tak, že jej museli odvést do nemocnice. Dvě auta mu přicvakli nohu. Chudák. Petr přišel do práce až na večerní směnu, neboť byl nakupovat v nedalekém Mallu. Nakonec jsme se vrátili všichni do baráku, kde teď bydlíme a nebydlíme, až někdy kolem půl noci. Při cestě z Funtownu domů, jsme se stavili za holkami ze sladkostí a dostali jsme od nich celkem tři velké čokoládové lízátka, a ještě nějaká mlsky. Navíc já jsem odpoledne dostal gumové hady. Poté jsme potkali ještě Olgu, ruska pracující v Donkin Donut´s, kterou jsme obrali o všechny její čokoládové a pudinkové koblihy. A že jich měla.

 

8. 8. 2005, Moday, Day 58

 

To nám ten nový tyden ale začal. Probudil jsem se až v deset hodin, asi se ta únava trochu více nahromadila, že jsem ani budik neslyšel. Nakonec to ničemu nevadilo, protože ráno tady pršelo a to znamená, že máme automaticky Day off z první práce. .. což je docela blbé neboť v ní vydělávám nejvíce peněz. Tak jsem si aspoň zašel do banky uložit peníze a na poledne jsem se šel zeptat do Funtownu, jestli mě tam nevemou. Jelikož Rusáci na to asi kašlou a ve Funtownu jim chybí lidi, tak mě tam nechali .. dnešních deset hodin bylo hoodně dlouhých. Navíc nejprve bylo horko, pak pršelo a pak to bylo nastřídačku než nás v deset večer pustili domů. Během jedné dešťové přehánky, se objevil v nedalekém stánku s občerstvením nějaký dort. Jak jsme se dozvěděli později, někdo měl párty v parku a tak tam ten zbytek dortu nechal. Celá poenta bylo v tom, že jsme dostali chuť na ten dort. A tak jsem se nejprve vypravil já, zeptat se jestli nám dají kousek dortu. Kousek dortu jsem dostal. Pak jsme pro další kousek dortu poslali Vilibalda, kluk z Bulharska, a nakonec pro dort, ikdyž velmi ostýchavě, šla i Dana. A tak jsme si aspoň, mohli trochu zpříjemnit jednu z mnoha nudných dlouhých minut v parku. Díky dřívějšímu skončení jsme si chtěli udělat bramborák na večeři, ale nakonec to sktroskotalo na tom, že v baráku nebylo struhadlo. A tak jsem si zajel jenom nakoupit. Po návratu z  A&P, se kluci střihali . .abych to upřesnil.. Petr na krátko a Radek dohola. Mé hoodně dlouhé vlásky nakonec ostřihal Petr, na to v jakých jsme bojových podmínkách, tak mě ostřihal docela slušně.

Radek dneska též vstával až v deset hodin, a to jenom proto, že zde zatroubilo auto a on myslel, že přijeli pro nás z práce. Včera večer byl na nějaké párty Polské a asi tam hodně vypil vodky nebo co to říkal, že to pil. Zkrátka ráno po probuzení vypadal velice, velice zničeně.

Milan s Petrem, měli včera day off, a tak se zúčastnili jako pomocníci nějakých plaveckých závodu lifeguardů a pak šli na párty lifeguradů z okolí. Milan přišel velmi brzy, už kolem půlnoci a Petr se vrátil až někdy nad ránem v takovém alkohol – kamarádském opojení, podle toho co mi dneska říkala Dana. :-)

Ještě jsem si vzpoměl, od holek ze sladkostí, jsem po práci dostal golden jablko obalené v karamelu. To byla pochoutka. Mňam mňam.

 

 

7. 8. 2005, Sunday, Day 57

 

A máme tady neděli. Z Bamboo z jsme si přinesli pizzu a peníze a v poledne jsme šli s Radkem na dvanáctihodinovou směnu do Funtownu. Byl to hrozný den, docela hodně velké horko a na té mé Mighty mouse ride, se není kam schovat před slunkem. Radek jako včera byl na těch lodičkách. Milan s Petrem měli dneska Day off z obou prací akorát večer se zúčastnili nějakých lifeguardských závodů jako pomocníci. Po závodech šli pak oba na lifeguardskou party. Jinak dnešní den, byl dnem vyplatním. Nejprve jsem dostal 330$ dolarů, z první práce 120$ z Bamboo a nakonec jenom 155$ z Funtownu. Když se to dá dohromady, tak je to docela slušný týdení vydělek. Doufám, že jich takových a i lepších bude ještě hodně.

 

6. 8. 2005, Saturday, Day 56

 

Ráno z Bamboo jsme si přinesli dvě celé pizze, takže dneska budeme mít opět víkendovou pizzovou stravu. Milan s Petrem mají dnes volno a tak jej strávili nakupováním v nedalekém Aldi a asi flákáním. Já s Radkem jsme dneska byli ve Funtownu. Já jsem byl opět na pirátské lodi a Radek na nějakých lodičkách, které jezdí dokolo po vodě až do šesti hodin. Následně po dvouhodinovém spánku jsme šli do Bamboo, kam jinam. Včera Milan do Bamboo pustil nějaká lidi a vydělal si asi 100 dolarů a na dnešek měl domluveno taky nějaké puštění. Zákon schválnosti zapracoval a šéf ochranky poslal Milana i Petra do patra, aby tam chodili a dole na bráně nechal Radka. Neví jestli je včera viděl anebo to byla jenom shoda okolností.

 

5. 8. 2005, Friday, Day 55

 

A máme tady zase pátek. Dnešní pracovní den nebyl tak pohodový jako včerejší, neboť jsme nikam necestovali. Uklízeli jsme šindele tady v Seasidu. Práce je to pohodová, akorát ty šindele nejsou nikterak lehké, když se jimi naplní takový velký plastový odpadkový koš. Na půlhodinovou obědovou pauzu nás zavezli domů, s tím že potom pojedeme dělat dvě práce. No, první byla, že jsme přijeli i s náklaďákem a naložili jednu pohovku a ještě pár věcí vyhozených z baráku. Ta druhá spočívala v polystyrénu a venkovní pokrývky baráku, která se nově dávala. Obě práce jsme měli za hodinu hotové. V druhé firmě by asi udělali to, že by nás poslali nejprve uklidit ten bordel a pak by nás bez obědu poslali domů. Tady navíc po práci, s námi objíždí ještě všechny možné a nemožné ulice kolem pláže, aby zabili čas a podívali se na holky, Ti dva co s námi pracují. Večerní bamboo bylo zase v pohodě. Jinak Milan s Petrem stále pracují jako Lifeguardi a stále jsou na Bay, aby měl kapitán od nich pokoj.

 

4. 8. 2005, Thursday, Day 54

 

Čtvrty den v práci stál opět za to. Měli pro nás přijet v devět, a opět přijeli až o půl desáté. Potom jsme jeli autem snad hodinu po dálnici směrem na New York, po sjetí z dálnice jsme se stavili v jednom nákupním středisku, kde jsme si koupili pití. Po půl hodině čekání na náklaďák, jsme ještě jeli asi půl hodiny než jsme dojeli na místo dnešní práce. Čekalo nás tam uklízení starých šindelí ze střechy. Práce byla docela v pohodě. Jenom to horko, opět bylo kolem 35°C, bylo nepříjemné. Nakonec z dnešní sedmihodinové pracovní doby, jsme pracovali celkem jenom čtyři hodiny. Večer ve Funtownu, jsme s Radkem opět byli na Migthy mouse. Před tím jsem se byl okoupat v oceánu, od holek ze zmrzliny jsem dostal milk shake a zmrzlinu a od holek ze sladkosti jsem dostal ještě čokoládu, tak to byl dobrý den dneska.

 

3. 8. 2005, Wednesday, Day 53

 

Po dvou dnech, kdy pro nás s Radkem místo v devět hodin přijeli vždy téměř až v deset, tak nás dnes troubením budil Lou z postele snad už o třičtvrtě na devět. Nejprve jsme jeli douklízet pondělní bouračku, pak jsme jeli naložit pár větví ze stromu do kontejneru. Zde jsme dostali od majitele baráku každý 10 $, ať si koupíme oběd. Tak nás to příjemně potěšilo. A tak když jsme skončili a přejížděli na jiné místo,tak jsme se snad na hodinu stavili na oběd v McD. Ale jsme se najedli. Nakonec nás zavezli do Seaside, kde jsme měli do pěti hodin sbírat zase šindela a pak jít domů. Ve Funtownu, to byla dneska docela dřina, neboť chodilo v porovnání s předchozímy dny hodně lidí.

 

2. 8. 2005, Tuesday, Day 52

 

Dnešní den nebyl po včerejší party překvapivě náročný, ale byl docela únavný, protože opět bylo velmi horko. Ráno jsme s Radkem odjeli do práce stejně jako včera po hodině čekání – když nám to platí tak je to v pohodě. Nejprve jsme se stavili v GMXu pro peníze za minulý týden. Pat se opět vyznamenal, nejenže neměl peníze pro nás nachystané, takže nám dal šek .. to nevadí, ale dal nám jenom sedm dolarů na hodinu, tak jsme dostali o 40 dolarů méně. Aspoň jsme z tama už pryč a snad to v té naší nové práci bude dobré. Dneska  jsme nejprve sbírali nějaké kousky na včerejší bouračce baráků a pak jsme jeli do prodejny vodních skůtrů kde měli spoustu přepravní palet, které jsme pořezali a nakládali do velkého kontejneru. V tom horku to bylo docela únavné, docela to rychle ubíhá. Ten co s námi pracuje v bamboo nám koupil na pití nějaký root beer se zmrzlinou, samotný je to hodně hnusné. Jelikož jsme si skončili už ve čtyři hodiny, tak jsme se stavili v bance pro platební kartu a uložit si tam peníze. Pak jsme se šli okoupat do oceánu – po včerejšku už je čistější a docela i teplejší. Stejně jako včera jsme i dneska byli na Mighty mouse atrakci. Před tím jsme se byli svést na velkých motokárách, docela to byla sranda.

 

1. 8. 2005, Monday, Day 51

 

Ráno jsme jeli s Radkem do GMXu jim oznámit, že končíme. Přijeli jsme tam a řekli jsme, že chceme dneska skončit jestli je to možné. Pat tam nebyl a Tom asi aby neztratil nějakou autoritu, tak nám řekl jděte a něco ještě v tom smyslu už vypadněte a že si máme pro peníze přijet zítra. Po návratu zpět, byli jsme tam na kolech, jsme se stavili v A and P nakoupit jídlo do dnešní práce. Cestou na Dupon, jsme se stavili na Franklyn, kde bydlí slovenky co pracují ve zrmzlině, podívat se jestli tam nebude Milan s Petrem. Našli jsme je na dvoře, spali na lavičce. Z bamboo jsme byli domluveni ohledně nové práce, že nás vyzvednou o půl deváté, po hodině stále nikdo nepřijel, tak jsme se sbalili, že se půjdeme zeptat jestli můžeme pracovat dneska v Funtownu. Já jsem byl už na odchodu, když na mě zapískal Radek abych se vrátil, neboť na nás nezapomněli. Měli akorát hodinu a půl zpoždění. A tak jsme s radostí odjeli do nové práce. Zavezdli nás do baráku určeného k demolici, kde jsme měli posbírat nějaké malé dlaždice. Pak nás zavezli zpět do Seaside Parku, kde si někdo nechal udělat novou střechu. Vyměnil staré šindele za nové, nebo co to je. A tak jsme měli za úkol posbírat ten bordel na zemi a dát jej do kontejneru. V porovnání s GMX to byla docela pohodová práce. Nakonec po sedmi hodinách jsme jeli domů, měli jsme vydělané už 70$. Zajímavé na této firmě je, že jí šéfuje člověk, který váží asi tak hodně přes 200 kilo a ten celý den seděl jenom v autě ani z něj nevylezl, pokaždé za ním jenom někdo přišel se zeptat co a jak. Stejně jako v bamboo, tam též jenom sedí a ani se nechne. Je fakt, že když je bitka tak se umí pohnout. Odpolední šichtu ve Funtownu jsme strávili na Mighty mouse, takže pohoda. Po práci jsme byli pozvaní ke slovenkách, co pracují ve zmrzlině Kohr´s, na party, že jedna z nich měla svátěk. Tak jsme je šli na chvili ještě navštívit.

 

31. 7. 2005, Sunday, Day 50

 

A máme tady konečně nějaké kulaté číslo velké. Jelikož Milan s Petrem šli dříve z Bamboo domů, tak se uvelebili v té místnosti tajné a jelikož jsme si tam ještě neudělali místo pro tři, tak já jsem spal na chodbě a Radek si našel nějaké místo mezi chodbou a střechou. Já bych tam nespal. Po tom co oba odešli do práce, jsme se přestěhovali na jejich místa. Dnešní pracovní neděli jsem strávil na stejném místě jako včera. Takže jsem se docela celých 12 hodin nudil. Radek byl na čtvrtečních Mighty mouse malé horské dráze.

 

30. 7. 2005, Saturday, Day 49

 

Dnešní den se dá nazvat zlomových, neboť včera jsme se dozvěděli od člověka, který si pronajal dům, ve kterém bydlíme na léto, že tam kde bydlíme zůstat nemůžeme a že se máme do soboty vystěhovat. Problém je v tom, že rusáci mají čas od času moc hlučnou party a už několikrát je přijela napomenout policie. A tak jsme ráno všichni nejprve šli do práce, kluci do lifeguardingu a my do Funtownu od 12 do 18 hod. Přidělili mi atrakci, která je tak pro děti od 4 let – pirátskou loď. Docela jsem se tam nudil neboť, tam moc lidí za celý den nepřijde. Tak nějak jsem to tam vydržel. Radek byl též na atrakci pro malé děti. Po návratu z práce jsme si sbalili všechny naše věci do kufrů a přenesli jsme si je k holkám nahoru do jejích pokoje a do pokoje, o kterém si všichni myslí, že je zamknut, ale my jsme si tam vyměnili zámek, tak jsme se tam tak trošku nelegálně nastěhovali. Všem z baráku jsme řekli, že jsem se odstěhovali, ale že tam je málo místa, tak máme věci u holek. Skutečnost je taková, že zavazadla máme u holek a budeme bydlet potajnu v baráku na Duponu, v té malé místnosti. Jelikož momentálně pracujeme od 8 hod  až do půlnoci, tak těch pár hodin se tam dá vyspat. Nechce se nám nikam stěhovat, kde bychom museli platit. Tak uvidíme, jak to půjde. Když to vynde, tak ušetříme spoustu peněz. Jinými slovy dneškem začíná zábavný pobyt v USA. Večerní práce v Bamboo bylo docela drsná, jelikož jsem od pátku byl ještě nevyspaný, tak místo toho abych hlídal tančící a bavící se lidi, tak jsem měl problém uhlídat sebe abych neusnul. Tomu hodně velikému tlusťochovi, co nám včera nabídnul práci jsme řekli, že to bereme. Tak snad nás nenechá na holičkách a budeme mít práci po zbylé týdny. Dneska bylo docela hodně pizze tak jsme si přinesli dvě celé pizze na zítřejší oběd a večeři.

 

29. 7. 2005, Friday, Day 48

 

Dnešní den se odvíjel stejně jako předešlé dny. Zase jsme zametali kolem firmy a pak jsme jeli někam hodně daleko, kde jsme měli lopatami shrnout horní vrstu trávy, zbytek velké plochy se dělal Bobcatem. Nakonec jsme zde zůstali až do sedmi hodin do večera. Po dlouhé době jsme si odpracovali dvanáctku a moc jsme se nenadřeli. O to více bylo pro mě náročné Bamboo, pracovali jsme všichni na stejných pozicích jako minulý týden, nakonec jsem byl rád, že jsme se po osmnácti hodinách práce dostal do postele. Během after party nám nabídl jeden můž z ochranky práci pro něj. Nějaké uklízení sutí asi do kontejneru, že nám dá 10$ cash na hodinu každý pátek.

 

28. 7. 2005, Thursday, Day 47

 

Dneska jsme nejprve zase zametali kolem firmy a pak jsme jeli rozvést hlínu jako v předešlých dvou dnech, následně jsme jeli někam jinam rozvést trochu kamení a na závěr jsme skončli tam jak jsme kdysi kopali ten svah. Už tam byla postavena stěna, tak jsme měli udělat jenom rovinu a rozvést tam kamení. A jelikož jsme měli jít večer do té nové práce, tak jsme měli i docela na zpěch. Díky tomu jsme dokázali odvést za hodinu plné auto kamení a navíc po deskách nahoru do kopce. Docela to byla sranda. Nakonec jsme z tama odjeli někdy kolem páté odpledne a o půl šesté jsme už byli už v té nové práci -  ve FunTown – zabavný park. Ztihli jsme to jen tak tak. V parku nás dali na takovou menší horskou dráhu, na které jsme na střídačku s Radkem vybírali lístky a usazovali lidi do vozíku a nebo rozepínali pásy, když lidi vystupovali. Docela pohoda práce. Nakonec po šestnácti hodinách práce jsme se dostali docela zmožení do postele.

 

27. 7. 2005, Wednesday, Day 46

 

Dnešní den stál opět za to. Jelikož bylo snad ještě tepleji než včera, tak jsme opět skončili brzy, už v jednu hodinu. Takže po třech dnech práce máme odpracováno asi 17 hodin – hrůza. Večer jsme se byli zeptat v jednom ze dvou zdejších zábavných parků na práci. Bylo nám řečeno, že můžeme zítra večer nastoupit. Tak jsem zvedavý na naši novou práci.

 

26. 7. 2005, Tuesday, Day 45

 

Absenci peřinky jsem dnešní noc vyřešil pomocí baťohu, který jsem si dal pod hlavu, moc pohodlné to nebylo, ale lepší než nic. Dneska v práci to stálo za to. Nejprve, jsem trhali plevem kolem firmy a skládaly palety na přívěs náklaďáku a pak jsme jeli do nějakéo baráku, kde jsem měli rozvést kolem bazénu hlinu, na kterou později přijde položit trávník. Jelikož dneska bylo 97°F (37°C) tak ta práce na sluníčku bylo docela vysilující a únavná. Nakonec jsme skončili už ve dvě hodiny s důvodem, že je moc horko. Hm, a tak po včerejších 5,5 hod. dneska máme 7 hod. To nám ten týden začíná. Aspoň, že nám Pat v dnešní inkasované výplatě přidal dolar navíc. Bohužel po 31 hod za minulý týden jsme vydělali 240$. Odpoledne se jdeme s Radkem koupat, ale jelikož tady včera popršelo, tak se ochladil i oceán snad o deset stupňů. Je docela studený v porovnání s víkendem. Po otužující koupili, jdeme navštívit holky ze slovenska, které pracují ve zmrzlině. Jinými slovy, jdeme si na zmrzlinu – já na shake. Pak se stavíme na slovíčko za klukama z Texasu a úplně na závěr za jinými holkami ze slovenska, které prozměnu pracuji ve sweet shopu. Po dlouhém vykládání od nich dostáváme pár kousků různých čokolád a tak se asi po třech hodinách vracíme zpět. Kolem desáté hodiny jede Milan s Radek do Donutu pro nějaké bagety a koblihy na zítřejší den, neboť je tam večer vyhazují a tak si je tam bereme.

 

25. 7. 2005, Monday, Day 44

 

Máme tady začátek nového týdne. Copak nám asi přinese? Po ránu máme docela dobré počasí je podmrakem a není aní příliš velké horko. V práci jedeme s Chrisem do nedaleké firmy, kde máme okolo baráku vytrhat lebedu a vyhrabat staré listí. Po dlouhe době, děláme relativně dobrou práci – není fyzicky namáhavá. Bohužel zanedlouho se přiženou deštěvé mraky s spustí se mírny zahradnický déšt. Jelikož déšť není tak hrozný, tak stále pracujeme. Naštěstí déšť po půl hodince přestal. O půl jedné máme vše hotovo a vracíme se zpět do office. Zde se pčes telefon dozvídáme od Pata, že pro dnešek je to vše – není pro nás další práce. A tak naštvaní, že zase máme málo odpracovaných hodin, nás alespon Chris zavezl autem do Seaside. Nemusel jsem jít pěšky. Radek odedneška jezdí na kole. Asi tak po hodinovém Radkovém spánku, si půjčuji od holek kolo, a jedeme se zeptat do pekárny a do parku na práci. V pekárně se dovídáme, že majitel na nás teď nemá čas, že je busy.a že nám zavolá později. Jinými slovy to znamená, že nemá zájem. Po několika zkušenostech z jiných prací. Po půlhodinové jízdě přijíždíme do parku, kde jsem se domnívali, že vyvěšené Help wanted patří správě parku. Nakonec to patří zdejšímu fast foodu, a tak vyplnujeme formulář, který nám dal nějaký hodně starý pán. Nakonec je nám řečeno, že musí zavolat svému synovi a že se máme asi tak ve čtvrtek stavit zeptat se na výsledek. Tak uvidíme jak to dopadne. Jelikož s Radkem máme docela hodně volno poslední dobou, neboť v GMXu končíme vždy relativně brzy. Po příchodu Petra s Milanem z práce se domlouváme na našem stěhování, které plánujeme na sedmou hodinu večerní. Po sbalení všech věcí, ale že jich máme, jsme s několika málo věcma nejprve přišli ke klukům, kde jsme museli přenést dvoupostel z horního patra od ruských holek. Holky naštěstí nejsou doma a tak se pouštíme do rozmontování postele. Docela je to fuška, nebot v pokoji je neskutečné horko a navíc imbusové hlavičky vyvinuté v číně nebo bůhvíkde jsou hodně měkké a tak nejdou některé vůbec povolit. Nakonec to dopadlo tak, že první postel, z které jsme vydělali až na tři velmi důležité šrouby téměř všechny, zase smontujeme dohromady a rozebíráme postel, na které spí nějaká holka z Ruska. Postel naštěstí jde rozšroubovat, tak s radostí ji snášíme dolů. Jelikož jsme přestěhovali madrace se všemi věcmi tak jak je Ruska měla na posteli, snad nic nepozná a nebude problém. Po smontování naší postele se vracíme ještě dvakrát na starou adresu pro všechny naše věci a odevzdáváme Mikovi klíče. Moc nebyl rád, že odcházíme, ale nic nám neřekl jen, že příště zavede deposity. Jako jediný tam nemám peřinku pod hlavu, tak se mi bude spát docela blbě. Klimu tam též nemáme a tudíž je tam docela teplo.

 

24. 7. 2005, Sunday, Day 43

 

A máme tu opět neděli. Noční práce v Bamboo byla jako vždy v pohodě. S Radkem jsme se procházeli po horním patře a dívali se po lidech a dávali pozor aby nedělali bordel. Milna s Petrem stáli na svém tradičním místě – u jednoho z mnoha východů. Nevím čím to, během after party jsem snědel jako vždy tři klínky pizzy, ale tentokrat mi z ní bylo docela těžko – jako bych se jí přejedl. Naštěstí jsem rychle usnul, tak to bylo v pohodě. Milan s Petrem dneska pracovali spolu na pláži Bay, a tak se tam mohli aspoň flákat. Nevím jak a kde, ale našli tam klimatizaci do našeno nového bytu – místnosti na Dupon Ave. Bohužel po zapojení po krátké chvilce přestala fungvat. Škoda. S Radkem jsem byl odpoledne v nákupním středisku, kde jsme se byli podívat po klimatizacích. Objevili jsme jednu za 79$, takže ji možná pojedeme koupit. Ještě uvidíme, dle počasí a jestli se nebude dát s tím horkem něco dělat i bez koupě klimi. Navečer jsme se byli podívat na kolika místech, kde mají napsáno Help wanted – hledáme pomoc, zeptat se na práci. Vesměs všude nám řekli, že neví jestli někoho potřebuji, anebo že se máme stavit až zítra. Tak uvidíme. Po výletu, za hledáním práce, jsme si zašli za našimi novými kamarádky na zmrzlinu – já jsme si dal Shake jahodový. No, ještě že někdo pracuje na dobrých místech a tak můžeme trochu více mlsat a zadarmo.

 

23. 7. 2005, Saturday, Day 42

 

Milan s Petrem už několikátý dne v kuse pracují a tak jsem chtěl jet s Radkem nakupovat. Když jsme přišel za ním na Dupon Ave a uviděl jej v posteli, tak mi řekl, že nikam nejede, že bude spat. Nakonec jsem se stavil za holkami z Duponu a půjčil jsme si kolo,na kterém jsem se byl podívat v nedalekém parku na chvili a na otočku. Okoupal jsme se tam podle mne hezčí pláži než je tady v Seaside. Jinak se dnes nic zajímavého už neudílo. Petrovi se docela škaredá odřenina po Ropecanu už dává dohromay, od té doby co si včera koupil zásyp. Už mu to nemokvá. Večer jako vždy jsme strávili v bamboo.

 

22. 7. 2005, Friday, Day 41

 

Konečně je pátek. Víkend před námi s výhlídkou nic nedělání. Po včerejší dnu volna jsme dneska pracovali jenom do půl jedné. Je to naprd. Za tento týden máme jenom 31hodin, což je dost málo. S takovou brzy změníme místo práce pokud to půjde. A tak jsme si dneska popral zbytek věcí aspoň a navečer před Bamboo jsem si ztihl okoupat v oceánu, který mý už 78°F asi tak 25°C. Tento týden se denní teploty pohybují v průměru kolem 31°C, tak tu máme docela horko. Po týdnu se zase všichni těšíme do Bamboo, kluci si mohou dát zadarmo pivečko a můžeme se i nadlábnout. Radek strávil večer chozením po horním patře, kde se mu podařilo najít telefon, který bohužel nemu v sobě simkarku a tak mu je nanic, ikdyž funguje. Milan s Pettrem byli u východu a mě dnes dali ke vstupu pro holky od 18 do 21 let, kterým sem dával Wristbandy… papírové náramky na ruku, aspoň jsem se po dlouhé době nenudil, jako když mám stát u schodiště a pouštět nahoru jen lidi od 21let.

 

21. 7. 2005, Thursday, Day 40

 

Dnešní Day off jsme si s Radkem vychutnali, jako pravou ameriku. Po snídani a návštěve CV´s pharmacy, chceme si najít ještě nějaký job, jsme šli na pláž se opalovat a koupat. Uvelebyli jsme se vedle Petrovi strážní věže. Jelikož byl v tu dobu zrovna odliv, tak se nedalo moc, vůbec, plavat. A navíc lifeguardi lidi nepouštějí moc daleko.

 

20. 7. 2005, Wednesday, Day 39

 

Dnes to byla první noc, kdy Radek s Milanem spali na novém místě. V noci nějaký Rus slavil narozeniny, tak zmoženi oslavou neměli problém usnout v novém. Ráno jsem se s Radkem sešel na autobusové zastávce. V práci, kromě velkého horka, které dneska je, nás čekalo kopání a zase kopání. Nějaká rodina si nechala zabudovat bazén a zasypala si jej pískem kolem dokola. Bazén je ovšem asi tak metr nad úrovní baráků, tak si chtějí ze strany baráku, postavil stěnu se schodami k bazénu – na nás čekalo tedy odkopání nepotřebné hlíny. Byla to docela makačka na tom celo denní slunku. Bohužel jsme skončili už kolem půl třetí a na zítra nám Pat řekl, že pro nás nemá práci, že mu nepřivezli dlažbu. A tak jsem opět šli pěšky přes most do Seaside. Dneska jsem se v oceánu dlouho nekoupal, neboť navečer vrcholil příliv a navíc byly docela hodně veliké vlny, lámající se daleko od pobřeží a chvílemi i silné zpětné proudy. Milan byl dneska na pláži Bay, je to pláž na kterou se chodí akorát tak vyspat, je velmi malá a max. hloubka je půl metru. Za to Petr měl dneska díky zpětným proudům a vlnám hodně práce s vytahováním lidí z oceánu. Asi díky těm proudům se blízko blizoučko objevily ryby, které skákali z vody ven i mezi lidmi stojícími jenom po pás ve vodě. Toho samozřejmě využily místní třpytkující rybáři. Stačilo nahodit, seknout, a ryba byla na udici. Některým ty ryby na ten háček snad skákali ještě před dopadnutím do vody. Nevím co to bylo za ryby ale to kvantu a velikost některých kousků byl zajímavá.

 

19. 7. 2005, Tuesday, Day 38

 

Po včerejší barbecue uvítací párty,  se nám samozřejmě ráno moc do práce nechtělo. A tak, naštěsí jsme nezaspali jako minule, tak jsme jeli do práce. V práci jsme s „Vrahem“ jeli do domu soudce, téhož jako dřívo, dlažba okolo bazénu už je hotová a tak jsme dneska měli udělat rovina z jedne strany mezi bazénem a navést tam pak kamení. Nakonec jsme ještě kopali odpad na vodu ze střechy. Samotné kopání nám zabralo docela hodně času a byla to hodně úmorné. Dneska slunko pálilo od samého rána a bylo neskutečně horko oproti včerejšímu dusnu. Vsuvka, dnešní teplota byla něco kolem 93° F (36°C – mazec). Po čtrnácti dnech jsme konečně dostali zase nějaké peníze… moc to nebylo, jelikož jsme pracovali jenom šest dní, dostali jsme 400 $. Já jsem měl dostat asi o 25$ méně, ale v práci přidávání to tak nějak asi zaokrouhlil oběma nastejno. Milan s Petrem stále lifeguadují. Bohužel se Petrovi dneska nepodařilo v časovém limitu uplavat nějakou vzdálenost, tak má na opravu týden. Pak hrozí, že by jej mohli propustit, stejně tak i Milana, který zkoušku neudělal včera. Petrovi se dnes v smolném dnu podařilo při návratu z koupě pizze vrazit hlavou do blbě otevřeného okna, a tak má a asi i bude mít tak 3cm jizvu na hlavě. Prý to hodně krvácelo, ale k lékaři s tím nakonec nejel. Snad se mu to brzy zahójí. Další hlavní událostí dne je, že se Milan s Radkem dneska odstěhovali k holkám na Dupon ave. Sehnali si tam ubytování za 10$ na týden. Po té, co si tam všechno zařídíli, tak to vypadá dobře.



 

18. 7. 2005, Monday, Day 37

Po příjemném a fyzicky nenáročném víkendu, jsme šli opět do práce. S Chrisem jsme pracovali tady v Seaside, nejprve jsme měli vyhrabat všechno navezené staré kamení a následně tam dát nové. Vzhledově to nevypadalo vůbec na dlouho, nakonec jsme tam ztvrdli až do pěti hodin. Práce nebylo nikterak moc náročná, ale v tom dusnu, které panovalo, dala docela zabrat. Večer jsem se byl okoupat, konečně dorazli nějaké velké vlny, tak není aspoň koupání takové nudné. Večer jsme byli pozváni k holkám teprve na uvítací párty. Koupili nám vepřové maso na barbecue, bylo dobré.

 

 

17. 7. 2005, Sunday, Day 36

 

Dnešní neděle se nesla ve stejném duchu jako všechny ostatní kromě Milana a Petra, kteří byli v práci. S Radkem jsme se probudili někdy kolem půl třetí. K obědu jsme si dali pizzu, jenž jsme si opět přinesli z Bamboo jako včera. Až večer jsme si udělali čínské nudle a dostali koblížky z Donkey Donut´s. Aspoň jsme nemuseli utrácet. Nic zvláštního se neudílo.

 

16. 7. 2005, Saturday, Day 35

 

A je tady vikend. No, s Radkem jsme se probudili už něky o půl jedné odpoledne, neboť šel telefonovat domů. Já jsem se pustil do menšího praní a sepisování zážitků z NY. Z Bamboo jsme si přinesli dvě celé a asi ješttě tři kousky pizze. Tak máme o oběd i večeři postaráno. Milan s Petrem vstávali už kolem půl deváté, neboť museli jít do práce. To se někdo má, když může pracovat o víkendu. Po zbytek dne jsme se s Radkem tradičně nic nedělali. Jelikož je hnusně, tak se koupat nedá jít. Radek si ráno při cestě z bambů přivezl staronové kolo, které je pichlé, tak se snaží si jej dát dohromady. Kolem půl šesté přichází kluci a po pár klíncích pizze jdou spát, aby zvládli večerní šichtu v Bamboo. Jinak jsme nic zajímavého neprováděli o čem by stálo psát. Večer těsně před desátou jdeme do Bamboo. Dneska je sobota, tak je pouze pro lidi starší 21let. Tak jako minulý týden vyloženě narváno tam není. S Radkem jsme posláni do prvního patra, kde máme chodit mezi lidma a připadné zájemce, kteří se nám nebudou líbit máme vyhodit ven.

 

15. 7. 2005, Friday, Day 34

 

V práci jsme s Radkem rozvozili tři veliké plně naložená auta, udajně toho bylo něco kolem 24 amerických tun. Nejsem si totiž jistý jestli není americká tuna cca 9 metráků na naši váhu. Zkrátka, udělali jsme někomu mega veliké pískoviště, asi si bude chtít postavit nějaký hrad z písku. Na samém začátku, po té co Vrah přivezl první naběračku písku Bobcatem,se mu podařilo se zahrabat do písku tak, že nebyl schopný vyjet – visel za spodek na nějakém pilíři. Jelikož nejsme blbý, tak jsme mu vymysleli jak se dostane ven. Za to jsme od něj odpolede dostali nějakou ledovou tříšt do Coca Coly a dal nám svůj udělaný tunákový toust. Byl fakt dobrý – neboť ráno jsme neměli čas na snídani a pro oběd nám neměl kdo zajet. Milan s Petrem se už pomalu zabydlují v práci plavčíků. Jsou docela opálení.. spíše mají vypálená místa od trička. Apropo, dneska tady bylo podmrakem a i přesto jsem červený jak rak a kluci na tom nejsou o moc lépe. No ještě že máme zbytek opalovacího krému. Na snidani, oběd, svačinu a večeři jsme si udělali rýži, která poté co Radek usnul se trochu více rozvařila a vznikla z ní rýžová kaše… klukům  chutnala, dle mého názoru byla hodně hnusná a k tomu jako přilohu jsme měli kuřecí stehýnko. Teď je asi něco kolem půl deváté večer a všichni si dávají šlovíčka před Bamboo. Těšíme se až se tam zase budeme moci dosytosti napít a najest pizzy.

 

14. 7. 2005, Thursday, Day 33

 

Dneska jsme jeli pracovat na stejné místo odkud nás včera vyhnala bouřka.. rozváželi jsme tam asi dvě nákladní auta malých kamínku okolo baráku. Bohužel jsme skončili už kolem jedenácté hodiny a museli se vrátit do firmy… zde nám naštěstí našli práci v podobě přeskládávání ozdobné dlažby všeho druhu z palety na paletu a třídění pomýchaných pavers. Nakonec jsme zde vydrželi až do čtyř hodin. Petr s Milan po večerním učení se pravidlům plavčíka, byli první den v práci. Nakonec z obaz že by je kapitán zkoušel sešlo a byli první den v práci v roli plavčíků. Vyfasovali bílé kraťásky, dva druhy červených nátělníků, jednu modrou větrovku proti dešti a jednu pěknou červenou bundu. Z práce došli červení jako raci neboť neměli krém na opalovaní a sedeť celý den na sluníčku v těchto končinách není vůbec legrace. Po spánku asi tak do jedenácti hodin jsme si udělali na večeři kdo co chtěl, nudlová polévka, donaty a nějaký nápoj z Donkee Donuts, které přinesla odnaproti jedna holka. Nápoje byl docela hnusný. A pak jsme šli zase spát. Dneska nám přišli všem kartičky s SSID.

 

13. 7. 2005, Wednesday, Day 32

 

Teď je tady něco kolem třetí hodiny odpolední, jelikož přišla bouřka, tak jsme skončili. Řekl bych, že tady prší až nějak moooc často. Dneska se mi vůbec nechtělo pracovat, nějak ten nedostatek spánku mi stále dělá problémy. Radek byl v pohodě, akorát jsme ráno nestihli posnídat, poslední dobou je to docela často, tak jsme byli hladní. Nastěstí jsme pracovali nedaleko Seaside Heights, a tak nás zavezl Chris domů. Nejprve jsme měli vybrat staré navezené kamení a pak tam nasypat nové. Do deště jsme zvládli pouze kamení vybrat a poobědvat. Milan s Petrem se dneska asi jeli zeptat na jejich Social Security ID, stále jej nemají a tak nemohou začít pracovat jako Lifeguard. Tím, že jsme skončili dříve L, mohu sepsat naše zážitky z NY. Krátce po nás přichází i Milan s Petrem, že už mají Social Security ID, a už byli i za kapitánem od plavčíků. Tak jim každému dal asi tři knižky, o první pomocí a o chování plavčíků, které si mají do rána přečíst, že je bude zítra zkoušet. Nakonec se učili jenom z jedné knihy myslím, že až někdy do jedné hodiny po půlnoci.

 

12. 7. 2005, Tuesday, Day 31

 

Po dvou dnech strávených v NY, jsme dneska opět byli v práci a docela mi to dalo zabrat. Rano jsem si dal špatné ponožky, byly moc tlusté a tak než jsme doběhli na bus, tak mi ztihly udělat na každé noze, v těch nových botech, puchýř. Pracovali jsme na stejném místě jako minulý týden – dodělávali jsme vjezd do garaže a okolí. Nakonec jsme tam ztrávili 12 hodin a i díky tomu jsme muselí jít domů pěšky. A tak s těmi mými puchyři to byl docela maraz, ujít asi tak 2 míle a naprosto unavený. Po hodině jsem se dobelhal na pokoj. Radek, šel napřed aby se okoupal před tím než přijdu já. Po večeři, špagety s jakousi omáčkou, jsme šli zaplatit nájem  a díky tomu, jsme dostali kluci pivo a ja džus. Aspoň jsme se napili. Milan s Petrem se opět nudili, neboť ráno přišli až kolem čtvrté hodiny, Milan se byl ostřihat za Katkou a tak se probudili až odpoledne. Prý kolem čtvrté. Po návratu z baru a z internetu jdu spát, pořád pociťuji nedostatek spánku.

 

11. 7. 2005 Monday, Day 30 New York

 

Z pošty, někdy krátce po půl noci – tudíž už pondělního času, jsme se vydali k našemu cíli. Tím byl Brooklynský most, neboť Milan s Petrem na něm spali, když byli v NY před týdnem a tak jsme to měli v plánu též. Po Medison sq byly holky docela hodně už unavené. Jednak předešlou noc toho moc nenaspali tak jako my a kromě tři hodin odpočinku v Central parku už 12 hodin chodíme po NY avenue a street´s. Pro zlepšení jejich nálady jsem jim dal napít z domu přivezené slivovice, kterou mám dát tady ve státech někomu jinému. A jako by mávnutím čarovného proutku všichni tři rázem oživají a jsou plni energie.

Za nedlouho jdeme kolem jednoho baru, kde stojí něco v smyslu, pro turisty pivo zdarma. Nakonec pivo až tak zadarmo nebylo. Stálo nás, spíše Radka, který to platit 15$. Za tuto cenu jsme dostali baňku piva – asi 4 krígle, pak malé pivo pro každého, dvoje chipsy a oříšky. Mně se navíc podařilo získat i nějaké nealko, neboť pivo nepiji. Po půl hodině sezení v baru si vedle nás nějaký boreček objednal kuřecí nugetky. Vypadali mlsně. A jelikož jsme byli stále ještě hladní, neboť jedna pizza na celý den pro 4 lidi není nic moc, tak poté co se vzdálil mimo lokál, jsme mu jednu nugetku šlohli a rozdělili na čtyři díly. Zákon schválnosti chtěl, že tam byla kost. Po další chvilce, po dopití piva, jsme si vzali asi ještě další tří kousky na cestu a s poděkováním jsme raději rychle odešli z lokálu. Venku jsme si již v klidu pochutnaly na lechce nabitých pochotkách. Nějaký svatý co nas námi stál při cestě do NY věděl, že jsme hladní a tak o dva bloky dál stál osamocený vozík, takový ten co nabízí párky na ulici. Na něm byly položeny preclíky a tak jak jsme procházeli kolem, Radek jeden vzál. Po pár krocích to Radkovi nedalo, a když u něj nikdo nebyl, tak se vrátil zpět a vzal ještě další dva preclíky a celý balík – šest kusů, Diet Coke. A tak jsme se mohli dosytosti najest a napít a i díky tomu, se nám NY začínal čím dál tím více líbit.

Někdy kolem půl druhé ráno, jsme navštívíli McD, neboť Daně se chtělo šílě na záchod a styděla se jít kamkoliv na WC. Odsud jsme přešli temnými ulicemi do nedalekého velmi tajemně vypadajícího parku, kde jedna dvojice hrála šachy. Třetí do party spal nad nachystanou šachovnicí čekajíc na protihráče. Dále zde byla nějaká skupinka černochů, později zjišťujeme, že to jsou nějací dealeři. Radkovi nabídly trávu. Po obsazení lavičky pozorujeme okolí, neboť nikdo není sto, až na Radka, v tomto prostředí spát. Nedalo od nás spící bezdomovci nám strach nenahání, ale pohled na blízko nás běhající krysy nebo potkany, nebo bůh ví co to bylo, nám, přiznám se mně, klidu nepřidalo. A tak po půl hodince obezřetného sezení na lavičce se vydáváme dál. I přesto, že Katka má už docel zničené nohy. Já je mám zase docela hodně špinavé, neboť jdu jenom v nazouvácích.

Z „parku“ se jdeme podívat do čtvrti Malá Itálie, která je v noci zavřená, tak z ní nic nemáme. Následně do SOHO, kde Milan s Petrem potkali hodně homsexuálů. My jsme nepotkali nikoho, akorát skupinku mladých lidí, z níž jedna holka uměla asi tak deset českých slovíček. Po krátkém rozhovoru nám řekla, že máme vydržet a zajít na již zmiňovaný Brooklynský most, který byl už blízko, se podívat na východ slunka. A tak odcházíme k mostu. Radek je trochu smutný, že neviděl žádné homosexuály. Cestou míjíme nějakou City hall – nevím co to je, ale dle Radka je to udajně Radnice a v mapě je označena jako místo zájmu. Odsud to na most bylo už jenom kousek a tak jsme konečně asi po osmi hodinách, někdy po čtvrté hodině ranní, co jsme vyrazili z Central Parku přišli na Brooklynský most. Uvelebili jsme se na lavečkách uprostřed mostu. Z mostu je hezký výhled na celý Manhattn, Statue Liberty, Brooklyn a atd. Holky zmožené po celodenním a celonočním chozí zaujali spící polohu. Pohled na noční okolí stejné jako na východ slunce je opravdu nádherný a stojí za to, když je hezké počasí. Nakonec jsme zde vydrželi asi do sedmé hodiny ranní. Zajímavostí je, že s postupným přibýváním času asi tak od páté ranní přibývá běžců či cyklustů, kteří běhají nebo jezdí sem a tam po mostě.

Z mostu jsme se vydali do Brooklynu s tím, že se pokusíme najít rybí trh, na kterém byli kluci minulý týden. Po sejítí z mostu a několika dotaz jsme žádný rybí trh neobjevili, jenom McD, ve kterém minule snidali kluci. A tak si tam holky dali po ránu kavíčko a na záchodě jsme se trochu umyli.

Z McD jsme se rozdělili s holkama, neboť byly hodně unavené a chtěli jet už domů, neboť pojedou do NY ještě jednou s někým jiným. Tak jsme je doprovodili k nedaleké zastávce metra. Odsud jsme se vydali s Radkem zpět nábřeží řeky Hudson z Brooklynské strany, se snahou najít onen rybí trh. Leč marně. A tak jsme se museli opět vrátit na začátek mostu a přes něj jsme přešli zpět na Manhattn. Po přejítí mostu jsme se šli podívat na místo po dvojčatech. Ted je to oplocené veliké místo. Na plotě jsou snad po minutě uvedené všechny dostupné události, které předcházely onému útoku. Všechny trosky z Dvojčat jsou odvezeny pryč a řekl bych, že se pomalu chystají na stejném místě něco vybudovat. Jediné následky jsou vidět na vedle stojícím mrakodrapu. Asi na něj nejsou finance, neboť je v dezolátním stavu, bez oken a hodně poničený. A aby to nebylo tak moc vidět, tak je obalený do látky. Jinak okolí je už postravované, takže kromě díry po dvojčatech a onom mrakodrapu zde nic škaredého není. Asi je zde jenom více policie než jinde, obzvláště na nedaléké Wall street kolem světové burzy.  Ve všech ulicích, které vedou k burze jsou v cestě zabudované zátarasy, které v případě povolení vjezdu se zasunou do vozovky. U vchodu do budovy burzy stojí dva těžkooděnci se samopali. A ještě před nimi je vytvořen ze zábradlí koridor, do kterého po základní prohlídce mohou jenom pozvaní návštěvnící nebo zaměstnanci. Před 11. zářím byla burza volně přístupná, ale od té doby je zavřená. A tak jsme byli trochu zklamáni tím, že jsme se nemohli jít podívat dovnitř. Nepustili nás tam. Další naší zastávkou bylo nedaleké muzeum Indiánů. Jelikož tam otevírali až v deset a my jsem tam přišli o půl desáté, tak jsme moc nepochodili. A tak jsme se si šli koupit lístky na Statue of Liberty (Sochu svobody). Po zakoupení lístků a přijítí k molu, odkud jezdí trajekt na ostrov a kde byla už asi tak hodinová fronta a navíc trajekt jezdil jednou snad za půl hodiny, jsme si přečetli přiložený lísteček ke vstupence. Stálo v něm, že kapacita lidí, ke vzhlédnutí sochy ze vnitř je vyčerpána. Rozhodli jsme se, že lístky vrátíme a pojdeme se podívat na ferry, které jezdí mezi dolním Manhattnem, kde jsme se nacházeli a New Jersey. Navíc cesta vede kolem ostrova Statue Liberty. Peníze za lístky nám naštěstí vrátili, a tak jsem šli najít odkud jezdí zmiňované ferry. Před tím jsme se stavili v muzeu Indiánů. Bohužel Radek měl u sebe kapesní nůž, tak jej nepustili dovnitř. Tak jsem se dohodli, že mám jít já a pak, že půjde Radek. Nebylo možné si tam ten nůž někde odložit. Muzeum by se dalo rozdělit na dvě části. V první byla výstava obrazů ze života Indiánů a v druhé části bylo vystaveno jejich oblečení a věci, které používali. Druhá část se mi líbila už trochu více. Po půl hodině procházení mezi exponáty jsme se vystřídali s Radkem. Já jsem hlídal naše batohy v přilehlém parku a on se šel mrknout, co že tam vystavují. Při odchodu z parku jsme se bavili ještě s nějakou policistkou, která má asi za úkol informovat turisty co kde je nebo jak se kam a čím mají dostat. Měla u sebe asi dvacet druhů nejrůznějších map. Během rozhovoru nám ukázala snad všechny místa, kde jsme už byli či případně kam jsme se ještě chystali. Nakonec nám dala i mapu. A tak jsme rozšířili sbírku našich map na čtyři kousky už. Po přijídí do nedaleké velké budovy odkud se naloďují lidé do ferry a rychlím proběhnutím, neboť právě byla připravena k odplutí, jsme se vydali na plavbu kolem sochy někam pro nás do neznáma na druhou stranu. Cesta tam trvala asi tak 15 minut a stejnou dobu zpět. Na druhé straně jsme vystoupili a rychle zase přešli do odbavovací haly,abychom se nalodi na stejný trajekt, kterým jsme přijeli. Během cesty se dá prohlédnout celé okolí od Manhattnu až po New Jersey a též je hezký pohled na Statue of Liberty. Jelikož byl ferry kupodivu zadarmo, tak jsme ušetřili asi 12 dolarů. A myslím si, že jsme ani o nic nepřišli, když jsme na ostrově nebyli. Po připlutí zpět jsme si koupili za dva dolary nepřestupní lístek s platností na dvě hodiny na zdejší metro, kterým jsme se svezli do střední části Manhattnu. Jelikož jsme vystoupili o jednu zastávku dříve než jsme měli v úmyslu, tak jsme se opět zase trochu více prošli. Po vystoupení z metra jsme se šli nejprve podívat do veliké budovy, která byla plná nejrůznějšího značkového oblečení doplńků atd… Posléze jsme se vydali do několik bloků vzdálené NY knihovny, která je známá z filmy Day after tomorrow. Knihovnu jsme našli, ale nevím jestli to bylo tím, že bylo pondělí, zkrátka byla zavřena, tak jsem se nemohli podívat dovnitř. Pokud někdo vyděl ten film, tak je podle mne velmi nepravděpodobné aby tam mohla doplout ta loď.  Po několika fotografiích jsme si šli na chvíli sednout do přeplněného, právě obědvajícími zaměstnanci, parku. Konečně jsem si mohl umýt nohy, které se mi po téměř už 24hodinových chozením po NY začínali černat usazenou špínou. V parku jsme se rozhodli, že se ještě zkusíme zajít podívat do muzea Válečené techniky. A tak asi po hodině chůze jsme dorazili k muzeu, které se nacházelo v jednom z mnoha přistavišť. Po zakoupení studentského lístku za 12,5$ jsme se šli podívat na vystavené exponátny. Ke shlédnutí se zde nachází zmiňovaná válečná letadlová loď s rozsáhlou vnitří expozicí, ponorka a letadlo Concord. Jelikož na shlédnutí jsme měli asi tak dvě hodiny, tak jsme loďí i letadlem prošli ve zrychleném prohlížení. Do ponorky, jsme se nedostali neboť prohlídky byly vždy po 15minutách a nám se tam nechtělo už čekat. Pro nadčence válečné techniky a nejen pro ně, je to velmi zajímavá výstava. Aspoň se normální smrtelník může podívat, jak to vypadá na skutečné letadlové loďi i s vystavenými letadli. Na palubě bylo neskutečné horko. Myslím si, že teplota na ní bylo i více než 100° F (něco přes 37° C), kterou ukazovala nedaleké benzinka. Škoda jen, že jsme se nestihli podívat dovnitř ponorky. Po občerstvení se tekoucí a svěží vodou ve vstupním vestibulu, jsme se vydali na cestu zpět, na několik bloků vzdálené autobusové nádraží. Autobus nás neujel a tak jsme se každy uvelebili na jednom dvojsedadle, doufajíce, že si k nám nikdo nepřisedne. Nikdo si nepřisedl a tak opět teple oblečení, klimatizace je opravdu hodně studené, jsme celou cestu zpět do Toms Riveru prospali. Únava byla už docela hodně veliká. Autobus naštěstí neměl zpoždění a po čtvrt hodince čekání v hale v Toms Riveru jsme nastoupili do busu jedoucího do Seasidu. A tak jsme se po 38 hodinách vrátili opět na pokoj. Když připočtu sobotní Bamboo a sobotní odpoledné, kdy jsme nespali, tak z 58 hodin jsme spali asi jenom  4 hodiny. Večer nás ještě přišli navštívit holky, které měli být v práci, ale jelikož zaspali únavou, tak nikam nešli. Musím říci, že výlet stál za tu únavu. Ikdyž nevím, jestli bych to podstoupil ještě jednou, když jsem toho už hodně viděl. To by mohlo být v kostce asi tak vše co jsme zažili v NY.

 

 

10. 7. 2005 Sunday, Day 29 New York

 

Po návratu z Bamboo s Radkem spíme asi tak 1,5 hod. Poté vstáváme na bus. Po cestě se stavíme ještě vyzvednou dvě holky, Katku a Danu, které bydlí nedaloko od nás a pochází z ČR z Brna. Asi po dvaceti minutovém čekání na bus, zjišťujeme, že v neděli první autobus do Toms Riveru jede až v 8hod. tzn. až za hodinu. A tak se vracíme zpět si najít nějakou lavičku, kde bychom počkali na bus. Já se ještě vracím na pokoj, chce se mi hodně na záchod a pro slivovici. Naštěstí v osm hodin autobus už jede a tak odjíždíme na autobusovou stanici do Toms Riveru, kde si kupujeme zpáteční lístek do New Yorku za 28$. Po chvilce čekání autobus přijíždí a my se uvelebujeme každý na jedné dvou sedačce. Autobus je téměř prázdný. Cesta do NY ubíhá docela rychle - jedeme po dálnici. Asi tady jezdí hodně aut do NY a tak dálnice je rozdělena na tří proudovou pak je asi tak dva metry trávy a další tentokrát už jenom dvouproudový pruh a to samé je i v opačném směru. Dálnice do NY je placená. Po hodině a půl příjíždíme do NY, při sjíždění do tunelu, který vede pod řekou Hudson a vyúsťuje na Manhattnu se mi prve naskytuje nádherný pohled na cely Manhattn se všemi mrakodrapy. Holky i Radek cestu celou prospali. Po vystoupení z klimatizovaného busu, v kterém jsem musel mít oblečenou Polartekovou fleesku abych nezmrzl a zorientování v autobusové hale vstupujeme na sluncem rozpálenou Newyorkskou ulici. Pro člověka, který nikdy nebyl v NY je to docela zajímavý pohled na ty všechny mrakodrapy a nekonečné ulice plné žlutých taxíků a postávajících NYPD policajtů. Sem tam i na koních. Odsud se vydáváme do asi 5 bliků vzdáleného Empire State Building. Cestou se zastavuje je jednom z mnoha malych parků, kde se trochu vyslékame a přezováme. Je dost horko. Po příchodu k ESB se zařazujeme do fronty. To ještě netušíme že fronta venku je pouze špičkou ledovce. Nasštěstí se venkovní fronta docela rychle pohybuje a tak o pár minut později už procházíme detekčním zařízením, zda nemáme u sebe něco podezřelého. Odsud v davu, dále postupujeme, tentokrát již pomalu téměř nekonečnou housenkou. Jsou tam nadělané koridory, asi tak metr široké přes celou místnost sem a tam, takže na celkové délce asi 100metrů díky housen ujdeme asi tak 300metrů. Po hodině proplétání se dorazíme k výtahu, který jede až do 80patra – docela rychle. Zde nejprve musíme projít koridorem, tentokrát již rychleji a kratším úsekem, kde si nás všechny vyfotí. Posléze vcházíme do druhého výtahu, kdeterý nás vyveze do 86 patra. Zde se nachází tak navštěvovaná rozhledna. Jelikož je hezké počasí tak se nám naskytuje celá scenérie NY, se všemi částmi. Stojí to za to ten 14$ výlet do 86 patra. Po několika minutác zde potkáváme asi tři různé skupinky lidí z česka. Většinou se jedná o starší manželské páry, které jsou zde na návštěvě u svých dcer a synů atd. Asi tak po půl hodině strávené sledováním okolí a prohlížení si suvenýrů scházíme dolů do 80 patra, kde se jsou již vystavené naše fotky. Pokud chcete a jste ochotni zaplatit 15$ za Vaši fotku, tak si ji zde můžete koupit. Jelikož zas až tolik nevyděláváme, tak si fotku nekupujeme. Z ESB jdeme, překvapivě už unavení a hladní, do Central Parku. Cestou se zastavujeme v jednom obchodě a kupujeme si 14 pohlednic za cenu 1 dolaru. Na ESB stály 2 pohlednice 1 dolar. Pak se stavujeme ještě v luxusním hotelu Waldorf Astoria. Radek s Katkou jej prolezou až někam do 14 patra a přinesou si suvynýr v podobě mýdla. Já s Danou si projdeme jenom přízemí a sedíme ve klimatizovaném a velmi příjemném prostředí vestibulu. Odsud rozpálenými ulicemi Manhattnu, po pár blocích se stavujeme v jednom obchodě, kde se prodávají jenom komiksy. Je to divný národ těch amíků. Nevím, jestl bycho do toho šel u nás v česku. V nedaleké pizzerii si kupujeme celou pizzu a pití a odebíráme se do již zmiňovaného Central Parku, kde s chutí se pouštíme do konzumace. Je to naše snídaně, oběd a večeře. Po jídle si zde dáváme asi tak na tři hodiny šlovíčka. Jak kdo. Holky s Radkem tu dobu prospali téměř celou vkuse. Já jsem zas až tak moc úspěšný nebyl. Někdy kolem půl deváté večer se sbalení vydáváme vstříc zážitkům nočního New Yorku. Po pořízení několika fotek v Central Parku s kulisou skyscraper jsme se vydali přes Columbus square na komerční a divadelní třídu Broadway, která dovedla až na slavý Times square. Cestou nebylo nic zajimavého kromě tísíce světelných poutačů, vysících všude možně. V teplém nočním šeru je to hezká procházka. Z Times sq. jsme  si odskočili podívat se na též známou Madison Square Garden. Je to veliká kruhovitého půdorysu hala. Z venku nic zajímavého. Naproti haly se nahází pošta, sídlící v hodně veliké a starší budově, kde na jejích schodech pospávali NY bezdomovci. A tak jsme využili nepřtržité otevírací doby k napsání o odeslání pohledů.

 

9. 7. 2005 Saturday, Day 28

 

Tradiční náplň soboty je nic nedělání. Po probuzení kolem poledne se jen tak povalujeme. Na netu jsem si vyhlédnul kameru od Panasonic, která u nás stojí něco kolem 40tis a tady stojí 775$ což je asi necelých 20tis na Kč. Uvidím, buď si ji koupím pro sebe nebo ji u nás pro dám. Odpoledne, po čtvrté hodině, kdy se už neplatí za pláž, se jdeme koupat do oceánu – poprvé. Je to bomba, nechat se unášet na metrových vlnách případně proskakovat lámající se vlny. Voda není sice nic moc extra teplá, ale po krátké chvilce se dá zvyknout na tu teplotu. Po nočním Bamboo odjíždíme zítra do New Yorku.

 

8. 7. 2005 Friday, Day 27

 

Venku prší, tak máme volno. Krátce před obědem jedeme s Radkem se podívat do WalMartu. Potřebujeme si koupit pracovní boty, nakonec si oba kupujeme stejné boty za necelých 24$. Po návratu si dáváme opět šlofíka a pak si na večeři smažíme kuřecí naložené řízky v naší nově koupeném setu nádobí. Jedna pánvička a tři hrnce za 18$. Snad se nám to podaří potom vrátit nebo výhodně prodat majiteli baráku jako výbavu do kuchyně. Večer jdeme zase do Bamboo. Na to jaká je tady dneska zima a celý den pršelo, tak se tam překvapivě schází hodně lidí. Tím, že dneska pršelo, tak bylo rozbouřené moře, tak konečně vidím pořádné vlny. Doufám, že se nám podaří najít někde ve státech pořádně vysoké vlny, aspoň tak 5 metrů.

 

7. 7. 2005 Thursday, Day 26

 

Po včerejším nechtěném dnu volna, jsme ráno už nezaspali, a jdeme do práce. Nastavil jsem nějak dva budíky, tak se to snad už opakovat nebude. V práci je to pohodička. Celý den je zamračeno, tak se bojíme jestli nebude pršet. Nakonec počasí vydrželo. Od paní, u které jsme pokládali dlažbu před garáží, jsme dostali s Mexičankami pivo – Coronu nebo Heinekena, kdo co chtěl. Já jsem z toho vyšel jako tradičně nejhůř, když nepiji. Po práci se stavujeme u holek, jestli nám nepřivezli nějaké Donuts, kobližky, Koblížky přivezly, tak si na nich pochutnáváme. Z televize, u nich, se dovídáme o nějaké teroristickém útoku na Londýn, a tak se v USA zvyšuje bezpečnosti stupeň na 4 z pěti. Nás tady ale spíše trápí hurikán, který se přesunul z Floridy někam asi na Kubu. Pro nás tady žádné nebezpečí nehrozí jenom, že tady má zítra hooodně pršet, a tak asi nepůjdeme možná do práce. Jelikož je zítra pátek, tak doufáme že neselžou obě práce.

 

6. 7. 2005 Wednesday, Day 25

 

Včera jsme byli s Radkem na menší party u holek a přišli jsem až ve 4 hod. nad ránem. Ráno nám sice budík zazvonil na vstávání, ale po přečtení smsky, jsem vzápětí usnul a probudil jsem se až o čtvrt na osm. Díku tomu nás ujel autobus. Radek to ani nezaregistroval, že jsme zaspali dokud jsem jej nevzbudil. A tak po příjezdu do práce o hodinu později zjišťujeme, že jsou všichni už odjeti pryč za prací. Po telefonátu našemu šéfovi se dovídáme, že když jsem přijeli pozdě, tak máme volno. Nemá pro nás práci. A tak se naštvaní vracíme na pokoj a jdeme spát. Odpoledne si zajdeme na večeři do McD a jinak nic neděláme. Večer se vrátí kluci z NY a povídají nám své zážitky. Někdy pozdě v noci jdeme k holkám si upéct kuřecí stehýnka, neboť nemáme žádné nádobí na vaření, pečení atd. a že se při tom podíváme na video, které natočil Milan v NY. Video nakonec není neboť obraz pořád běžel někam pryč….

 

5. 7. 2005 Tuesday, Day 24

 

Peru, mám namočené prádlo v umyvadle, tak mám chvíli čas na napsání událostí za poslední tři dny. Po dnu volna jsme byli s Radkem opět v práci. Tentokrát jsme byli rozděleni a každý jsme jeli na jinou lokalitu. Je asi sedm večer a Radek ještě nepřijel tak nevím jak se měl. Já jsem měl pohodu. Vzali jsem do práce Vaska, pracuje s námi o víkendech v bamboo, jinak měl dělat lifeguarda, ale moc mu to nesvědčilo, byl pořád nemocný, tak hledá práci. Jelikož nikdo z šéfů nebyl dnes v práci tak nakonec byl se mnou. Díky tomu sem se mohl trochu flákat. Stavěli jsme kousek stěny. Jelikož nikdo nemáme ještě SSID, nepřišlo nám, slouží k odvodu daní, no a Milan s Petrem bez něj nemohou začít pracovat u Lifeguardů, tak dneska odjeli do New Yorku, že budou cestovat po okolí dokud jim nepřijde SSID nebo jim nedojdou peníze.

 

4. 7. 2005 Monday, Day 23 Day of Independence

 

Dneska je státní svátek, Den nezávislosti. Z bamboo se opět vracíme kolem šesté hodiny ranní. Tentokrát si kluci dali pořádnou after party, odcházeli jsme téměř poslední. Kluci po probuzení, asi kolem třetí hodiny, jsou hladní a tak místo koupání se jdeme naobědvat nebo jak to mám nazvat do McD…. Nakonec kluci jdou do čínské restaurace a dávají si nějakou rýži s brokolicí a masem. Já si jdu na menu a zmrzlinu do McD… Po té jdeme do Big Food Store, jelikož líži ještě zmrzlinu, tak čekám na kluky venku. Po dvaceti minutách už mě nebaví čekat a v domnění, že mě tam nechali jdu na pokoj. Nakonec se s nimi shledávám až večer, neboť šli zaplatit nájem a zůstali asi dvě hodiny v hospodě. Máme dohodu s majitel, že když mu přineseme v pondělí peníze, tak máme trochu pití zadarmo. Nakonec důvod, proč jsme se neshledali v obchodu byl ten, že tam objevili plastové dětské pistolky na vodu a tak si je nakoupili. Samozřejmě večer při návštěvě rusů a holek, museli po všech střílet. Jinak jsme opět celý den nic nedělali. Večer jsem se byl podívat na ohňostroj, který tady má být každou středou. Byl to hodně slabý odvar brněnských ohňostrojů.  Kluci mi řekli po návratu z ohňostroje, že se na něj byli dívat ze střechy našeho baráku a že na ně vletěla police. Naštěstí byl poblíž majitel a tak nemuseli mít žádné opletačky s místní policií, která je hodně nekompromisní po zkušenostech z bamboo.

 

3. 7. 2005 Sunday, Day 22

 

Nic nového. Z bamboo jsme se vrátili až ráno před šestou hodinou, trochu jsme se zakecali na after party. Po probuzeni, asi kolem půl druhé, kluci rozdělují dnešní oběd. Máme opět sladké fazole, moc mi nechutnají, s párkem. Po „obědě“ jede Milan s Radkem na vypůjčených kolech od holek, více se nám jich nepodařilo sehnat, do přírodního parku, který je vzdálený asi 2 míle a na délku má asi tak 7 mil. Po návratu z internetu jdu s Petrem nakupovat. Potřebujeme si už vyprat. Né, že bychom si neprali, akorát bez pracího prášku to po třech týdnech už není nějak ono. Ani ta špína už nechce pouštět ve sprše. A to si kluci perou tím stylem, že se všechno naháže do sprchy, a jak se jde někdo sprchovat, tak má po tom šlapat aby se to umylo J. A tak koupíme nakonec tekutý Tide něco přes 5 litů za cenu bez centu 12$. Cestou zpět se stavíme ještě u MacDonalda na cheesburgerovou svačinku. Chvíli po našem návratu přijíždí i kluci z parku. Dneska bylo docela teplo, a tak je na nich vidět devastace z té dlouhé štreky. Myslel jsem, že je to ze slunka, ale asi se na tom podepsalo i to, že na jednom kole co chvíli spadla sedánka. Pro upřesnění situaci, představte si Milana, výška asi tak 190cm jedoucí na dívčím kole, vhodné pro dívky do věku cca 15let. Radek na tom nebyl o moc lépe. Dozvídáme se od nich, že v parku není nic zajímavého a tak nám, Petrovi pouští natočené video z parku. Já jsem tam měl jet s Petrem zítra, ale nakonec po shlédnutí videa Petr nikam nejede. Zbytek večer strávíme spánkem a před desátou odcházíme do bamboo. Nic nového, zase hodně lidí a jsme na tradičních postech. Já pouštím do druhého patra pouze lidi od 21let, je tam to samé co dole, Milan a Petr jsou u dvou různých východů a Radek nejprve dává razítka na ruce a dívkám pásky a pak se má procházet po horním patře a vyhazovat nevhodně chovající se lidi.

 

2. 7. 2005 Saturday, Day 21

 

Dnešní den se nesl v dohánění spánkového deficitu. Z after party z bamboo jsem s Milanem přišel už někdy kolem páté hodiny ranní tzn. v tu dobu jsem byl už vzhůru 23hodin,a s přestávkou jsem měl odpracovaných 19 hodin. 13 hodin pro GMX a 6 hodin v bamboo. Zvládl jsem to, ale ke konci se mi chtělo už hodně spát. A tak po probuzení asi kolem půl druhé jsme si na oběd udělali výhodně koupené fazole s párkem. Jedno z našich tradičních jídel. Ještě si děláme párek s toustovým chlebem, nebo toustový chleba a salám. Obden dostaneme od holky co dělá v Dunke Donuts (americké koblížky) hromadu koblih, které mi moc už nechutnají. Už jsem tady toho všeho přejedený. Všechno je takové sladké. Po obědě jsme se vydali za kapitánem od Lifeguardu, Milan s Petrem se šli zeptat jestli mohou pracovat, jenom s dopisem s žádostí o Social Security. Tak jim řekl, že mohou začít pracovat až dostanou přidělené Socical Security ID.  Před návštěvou lifeguardů jsem šli s holkami, co nám přinesli koblížky na jednu atrakci. Je asi tak 100 metrů vysoká věž, možná méně, čtvercového tvaru a kolem dokola jsou sedačky. Po všech bezpečnostních procedurách, jste vysláni rychle nahoru, a potom volným pádem dolů, a zase nahoru. Seděl jsem vedle těch dvou holek, které nás tam vzali, neboť tam mají kamarády, zase to obsluhují Rusové jako všechno, a ty křičely po celou tu dobu, a jak jsem se na ně díval, tak asi měli i po celou dobu zavřené oči. No zase tak strašné to nebylo. Uvidíte na videu odsud. Milan tam měl s sebou kameru a natočil to. Pak jsme šli ještě na atrakci s pracovním názvem „pračka“ tzn atrakce je kruhového  půdorysu, zastřešená a ve vnitř se opíráte zády. Při dosažení maximální rychlosti, jste odstředivou silou přitlačeni k podložce. Díky té sile se můžete otáček, dělat blbosti, ale vyžaduje to velkou sílu. Pak jsem šli zase na vystřelovací kouli, abychom mohli natočit a nafotit, zdejší okolí ze vzduchu. Večer jsme šli zase do Bamboo.

 

1. 7. 2005 Friday, Day 20

 

V 5:45 nám zvoní budík a my, už jenom Já a Radek, vstáváme do práce. Jelikož nám první bus jeden až něco po šesté hodině, a my máme být v šest hodin už na firmě, tak nás vyzvedává John, označení „Vrah“ – shodou okolností, jsme po přidělení přezdívky, zjistili,že opravdu seděl ve vězení za nějakou vraždu. A tak jsme zatím v nejkratší době zvládli s jeho autem cestu přes most do práce. Nejprve jsme jeli dodělat dlažbu na zahradě zpět přes most někam do Lavalete, kde jsme byli už ve středu. Zde jsme byli asi jenom čtyři hodiny a pak jsme jeli v pěti lidech někam strašně daleko. Po příjezdu na nás čekalo navezení písku a položení dlažby před garáž o rozloze asi 70m2. Nakonec jsme zde byli až do večera, a položili jsme asi jenom tak 1/5. Garáž byla níž než ulic a oni nebyli se schopni dohodnout jak to udělají. Majitel domu nám pro všechny dal peníze na koupení pizze a pití – aspoň jsme ušetřili za jídlo. Tak po 12hodinách jsme se vrátili zpět do sídla firmy. Dostali jsme výplatu a šli jsme na autobus. Po chvilce se spustil veliký liják a tak jsme se schovali pod přístřešek. Díky tomu nás ujel autobus, neboť jsme jej včas neviděli a když jsme vyběhli a mávali na něj, tak nás neviděl řidič. Jelikož se nám v tom dešti přes most vůbec nechtělo, tak jsme dokonale promočení doběhli do firmy zda by nás nemohli zavést, že další autobus jede až za 2 hodiny. Tom, majitel firmy, se nad námi smilovat a zavezl nás domů. S Radkem jsme dostali výplatu 520$, asi to nebudou peníze za jeden týden, tak jako doposud, ale za dva. Musíme se v úterý zeptat. Kdyby to byly prachy jenom za jeden týden,tak by to bylo super, ale to asi nebudou. Po krátkém odpočinku, přijeli jsme před půl osmou na byt, jsme opět vyrazili pracovat do Bamboo. Nejzajímavější na práci v bamboo, je že často nechápu, proč jsou někteří lidi vyhozeni nebo docela často jsou i zatčeni. Stačí aby např. dala holka někomu facku, nebo šla špatným vchodem, po upozornění dovnitř. Jinak Milan s Petrem dneska dělali zkoušky na plavčíky. Nejprve museli uplavat asi 500 metrů v oceánu s teplotou kolem 17°C (60°F), poté museli uběhnout 1mili, sprint na sto metrů a udělat na čas kliky a shyby. Zkoušku nakonec udělali a byli přijati do stavu plavčíků. A tak mají novou práci. Bohužel do práce mohou nastoupit až dostanou Social Security ID.

 

30. 6. 2005 Thursday, Day 19

 

Dneska opět prší. Po příjezdu do práce nejprve dvě hodiny čekáme jestli nepřestane pršet, moc nepřestalo. Po té přijíždí do firmy právník, u kterého jsme pracovali v úterý a odváží si nás k němu domů, že potřebuje vykopat jamu, o rozměrech 3x1,5m a hloubce asi tak jedné lopaty. Jelikož mám už roztrhlé boty z jedné strany a hlavně to nejsou boty do deště, tak po chvilce kopání na dešti, mám menší bazének i v botech. Naštěstí jsem si vzal mikinu a tričko, tak nejsem na kost promočený a není mi zima. Po dvou hodinách odjíždíme do firmy a pak po naložení kamení, které „Vrah“ vysypal na špatné adrese, nás odváží do Seaside, k Macdonaldovi, kam jdeme na oběd. Po nákup, a dobelhání J se na pokoj jdeme spát. V práci nám navíc dneska řekl Pat, že Petr s Milanem nejsou moc dobří pracanti a že neví jestli jim dá ještě práci. Dneska v práci nebyli. V práci jsme ještě poslali klukům sms, co se děje. Odpoledne po shledání se s nimi, jedou na kolech do firmy s tím, že by rádi skončili. Pat jim řekl, že jim dá ještě šanci, ale kluci ji velice rádi odmítají neboť mají slíbenou práci plavčíků, za lepší peníze pokud udělají testy. Večer jsme se šli projít po BoardWalku a za holkami na atrakce. Při cestě zpět, si šel Milan zkusit jak teplý či spíše studený je oceán. Když z něj vylezl moc mu veselo nebylo a byla mu i zima. 17°C není nic moc. A tak oba měli ze zítřejšího testu i obavy.

 

29. 6. 2005 Wednesday, Day 18

 

Po velmi těžkém probuzení s Radkem dneska pracujeme v Seaside, navážíme ozdobné kameny na malinkou zeď a dlažbu. Po odpolední dešťové přeháňce ještě chvíli promočení pracujeme :-(. Ráno nám Pat řekl, že se mu nelíbí Petrovi fóry a že když je v práci tak má pracovat. Tak nevíme co to znamená. Uvidíme jak se vyvine situace. Po práci jdeme spát, neboť jsme spali jenom 2hodiny a je to na nás znát.

 

28. 6. 2005 Tuesday, Day 17

 

Po včerejším nuceném dnu volna, jdeme opět pracovat. Separovaní od kluků, odjíždím s Radkem pracovat opět k právníkovi. To je to samé místo jako ve čtvrtek a v sobotu, tuším. Zde pomáháme při stavení třetí strany stěny okolo bazénu a navážíme kamení kolem bazénu a dovnitř do tvárnic. Ještě, že máme od majitele v chladícím boxu dostatek pití. Na to, že jsem už opálený, tak jsem se trochu zase spálil. Ještě, že mi půjčil Thomas nějaký krém po opalovaní. Večer jsem pozvaní na velkou barbecue párty. Z neděle jsme byli dohodnuti, že holky koupí maso i pro nás, a my na oplátku přineseme pivo. Párty bylo docela zajímavá, začala asi tak kolem půl dvanácté a sešlo se zde asi tak 25 Rusů, 7 Čechu, 1 Ekvádorčanka, a pár Bulharů. Taková mezinárodní párty. Po 2 týdnech, jsem si dal zase skutečné maso a docela se i najedl. Na párty jsme byli jenom do 4 hodin, neboť jsme museli ráno o půl sedmé vstávat do práce.

 

 

27. 6. 2005 Monday, Day 16

Venku prší, nevíme jestli máme jet do práce. Z telefonátu se dozvídáme, že máme přijet. Po příjezdu, nás poslali skládat v dešti palety, ale asi po 10minutách nás poslali domů. Takže dneska máme neočekávaný den volna. Jelikož tady celý den prší tak není co dělat. Aspoň jsem mohl dopsat zážitky za poslední 4dny. Včera o půl noci jsme šli ještě na nějakou party kde bydlí samí Rusové a dvě Češky. Nakonec zjišťujeme, že Milan s Radkem jednu holku – Katku znají z Brna z nějaké akce. A tak se nám tady pomalu rozroustá česko-slovenská komunika. Zatím jsme tady v počtu 5kluků a 6holek. Jelikož jsem se z večírku vrátili až nad ránem, tak jsme i rádi, že jsem se mohli vyspat, ikdyž bychom raději byli v práci.

 

26. 6. 2005 Sunday, Day 15

 

Dneska se nic zajímavého neudílo. Milan s klukama ráno přinesli při cestě z Bamboo další, tentokrát již větší televizi na benchpress. A taky na cestu dostali celo pizzu. Jo to super jobs, v tom bamboo. Po skončení se aspoň můžeme najíst do sytosti pizze a vypít kolik čeho chceme. Celý den, jsem prospali s tím, že jsem odpoledne chtěli na pláž. Jelikož jsou zde pláže placené, tak jsme šli opět spát. Večer jsme se stavili za Iljou, jenž pracuje ve Fastfoodu na večeři. Pokud to okolnosti dovolí, tak šetříme kde se dá.

 

25. 6. 2005 Saturday, Day 14

 

Po té co jsme se vrátili, já a Radek z bamboo, asi tak o půl paté jsem vstali o půl sedmé a jeli jsme do práce. Na stejné místo jako včera. Dneska jsme postavili ještě jeden šár stěny a po zbytek dne asi do 13hod jsem vozili kameni mezi stěnu a bazén. Po té nebylo už co dělat tak jsme jeli domu. Bohužel, nás neměl kdo zavést tak jsme šli na bus, který nám těsně před nosem. A tak jsme museli jít pěšky přes most, neboť se nám tam nechtělo čekat na bus, který by jel kdo ví kdy. Původně jsem měli v úmyslu, že než půjdeme do Bamboo, tak že si dáme šlofíka. Nějak se nám nechtělo spát, tak jsme se šli projít po BoardWalku a za kamarády do zábavného parku na jednu skvělou atrakci, kterou oni obsluhovali….. vstup jsme měli free. Jedná o kouli, do které se posadí dva lidi, a pak jsou vystřeleni do vzduchu na lanech, a jak padají dolů, tak se točí kolem osy o 360 stupňů. Po uklidnění je z té velké výšky nádherný výhled na celý Seaside a nekonečnou pláž, oceán a vlny. Opravdu skvělý pohled. Pokud se mi nějak podaří si vzít s sebou foťák, tak se to pokusím vyfotit. Večer jsme pak opět šli pracovat do Bamboo, kde se nic zajímavého neudílo. Jelikož Milan a Petr nemuseli dneska do práce, tak jak šli ráno z Bamboo tak přinesli na pokoj lampičku a televizi, kterou někdo vyhodil. Lampička funguje dobře a televizi používáme v našem fitnesku na benchpress. Jako jednoručky používáme plastové láhve od mléka. Jinými slovy, v našem pokoji máme již, bar, posilovnu, meeting room, všechno možné.

 

24. 6. 2005 Friday, Day 13

 

Po dnu volna, jsme šli zase do práce. Odedneška musíme jezdit busem, neboť pro nás nechtějí jezdit tzn. že musíme vstávat už o půl sedmé. V práci jsme byli rozdělení. Ja s Radkem jsme jeli na pobřeží stavět nějakou okrasnou stěnu. Milan jel někam něco kopat, a Petr v náladě ještě z noční pařby, neboť přišel až o půl paté, měl za úkol poséct trávu okolo firmy. Stavění stěny nakonec dopadlo, tak že nám majitel firmy GMX postavil kousek prvního šáru, že zbytek máme dodělat samy, že musí do kanclu. A tak jsem stavěli sami. Docela to šlo. Večer pro nás už jenom přijel, řekl nám,že jsme to dobře postavili a zavezl nás domů. Při cestě domů,jsme se stavili ještě v kanclu a dal nám první výplatu. Já jsem dostal 245$ a Radek 238$ ikdyž měl stejný počet hodin jako já. Díky výplatě jsme nakonec do Intraxu ještě nevolali, neboť původně jsme měli slíbeno 7$ hrubého, což po odečtení daní by bylo asi tak 5,5$. Ve skutečnosti jsme dostali 7$ s tím, že nám to zaměstnavatel nedaní.

Páteční večer jsme opět strávili jako security v Bamboo.Při cestě do Bamboo jsme se stavili za kamarádkami (1holka z česka a 1 je z Ekvadoru), které prodávají zmrzlinu. A tak nám prodala Evelina, je z Ekvádoru, velikou zmrzku za cenu malé. Docela mě hodně zmohla než jsem ji slízal.

 

 

23. 6. 2005 Thursday, Day 12

 

Dneska jsme měli neočekávaný den volna. Nejprve jako vždy jsme čekali v osm hodin před barákem na odvoz do práce, ale po půl hodině čekání nikdo nepřijel. Tak jsme šli zavolat do firmy co se děje. Mysleli jsme, že jsou na nás naštvaní z důvodu, že jsme se ptali v Student Agency na to jak změnit zaměstnání nebo se klukům nelíbí, že vyděláváme za tak náročnou práci jenom 7$ hrubého. Dostali jsme odpověď, že prý jsme první den nebo druhý den přišli do práce pozdě a ještě navíc opilí. Jednak to není pravda, ikdyž jsme měli party, a pozdě jsme nemohli přijít z toho důvodu, že pro nás jezdí. A to zatím, vždy zvládáme být včas před barákem. Tak nám nakonec bylo řečeno, že zrovna dneska pro nás nemají práci, neboť se jim pokazilo auto, a že bychom neměli co dělat, že bychom pořad jenom čekali. A tak jsme se vypravili do města Toms River, které je vzdálené jenom asi tak 3mile cesty přes most, vyřídit si Social Security Card, jenž jsme si měli jít vyřídit hned druhý den po příjezdu. Jednou obrovskou záhadou tady ve státech je cestování místními autobusovými linkami. Neexistují zde totiž autobusové zastávky a další problém je v tom, že 9 z 10 amíku neví pomalu co je to autobus a na to tak, odkud a hlavně kdy může jet autobus. Každý má auto. Takže busem jezdí akorát cizinci a pár místních, kteří asi nemají na auto. Když už jsem se zmínil o tom, že nejsou zde zastávky, do autobusu se nastupuje, kdekoliv podél trasy autobusu tzn. Stačí si jenom stoupnout na kraj silnice a až pojede bus na něj mávnout. Stejné je to i s vystupováním.

Po zaplacení 1,40$ spíše vhození do takové skleněné krabičky, za cestu a zeptání se kde máme vystoupit, že jedeme na SSC. Nakonec po hodině a půl asi nám řidič řekl, že máme už vystoupit, že kousek od dálnice je Social Security office. A taky že byla. Po pěti minutách chůze jsme onu kancelář našli. Vzali jsme si lístek a čekali jsme ve frontě. Asi po půl hodině jsme přišli po jednom na řadu. U okénka jsme jim řekli, že chceme social security card, zkontrolovali si všechny potřebné doklady a řekli nám, že si máme opět sednout, že si nám někdo zavolá. Zde se vyskytnul první problém. Milan si totiž zapomněl na pokoji příjezdovou kartičku, bez které si nelze zažádat o SSC. A tak jsme se rozdělili. Milan jel zpět na pokoj pro Arrival card a pak zpět a my jsme zůstali vyřidili jsme si tu žádost o SSC. Bylo nám řečeno, pokud ji dostaneme, tak přijde někdy do 4týdnů. Pro ty co to nevědí, tak Social Security Card je potřebná k tomu abychom mohli dostávat výplatu. Slouží k odvodu daní. Ze social security office jsme se vydali prozkoumávat město, spíše jsme se šli podívat po nějakém levném autě, které si chceme koupit a Petr ještě po nějaké levné kytaře. Jelikož zde neexistuje střed města, ale jenom dálnice z kterých vedou odbočky do menších obydlených lokalit. Hlavně všechny obchody jsou kolem čtyřproudých silnic.  A tak jsme šli pěšky okolo silnice, které u nás říkáme dálnice asi tak 4míle. V průběhu cesty jsme prolezli pár obchodů, a kluci tam objevily činku a že ji koupíme. No, byli jsme tři a činka vážila asi 50kg a cesta zpět na pokoj nejistá, spíše spočívala v tom, že bychom si rozdělili váhu na tři části a čekali bychom u dálnice až by jel někdy autobus. Nakonec jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat po autě, a když tak bychom se vrátili pro činky. Po další míli, jsme minuly asi dálnici na New York a o kousek dál byla prodejna nových a starších ale pro nás dražších aut. Prodejce nám řekl, že se máme vrátit, a že asi tak 3 míle po dálnici na NY jsou na prodej levná auta. Jelikož na dálnici je chodcům vstup zakázán, tak jsme šli po souběžně silnici. Asi po těch třech mílích se silnice křížila s dálnicí. Místo autobazaru jsem našli jenom nákupní centrum typu Bauhous. Musím podotknout, že sem jsem dorazili asi tak někdy kolem 5 hodiny odpoledne a docela už hodně unavení. Po té co se mi zde Radek s Petrem ztratili a znovushledání asi po hodině, se Radkovi podařili překecat jednoho staršího pána  s paní jestli by nás mohli svést někam blíž k Seasidu. Nakonec nás tedy svezli, ale jelikož Petr se chtěl podívat v Mallu po kytaře, tak nás vysadili u nákupního centra, i když se nabídli, že nás zavezou přímo do Seaside. Asi po dvouhodináchozeni po obou Mallech (obchodní centrum) s tím, že nejlevnější kytara stála asi 100$ - což je hodně zaplatit za kytaru na tři měsíce zdejšího pobytu, tolik zaplatit nechceme. Poté jsme se začali shánět po buse, jenž by nás vzal do Seaside. Nakonec dvouhodiné čekání na autobus jsme strávili ve společnosti dvou holek ze Slovenska, které prací kousek od nás v obchodě se sladkostmi. A tak na konec po 12hodinách strávených chozením jsme se unaveni vrátili kolem půl desáté večer na pokoj. Po dnu nečekaného volna, jsem byl více unavený, než kdybych šel do práce.

 

 

 

22. 6. 2005 Wednesday, Day 11

 

Abychom měli nějakou změnu, tak Radek jel pracovat někam jinam a my tři jsme opět jeli ke stejné rodině jako včera. Dneska jsme opět celý den rozváželi mulčovací hlínu, to dělali kluci. Já jsem ji jenom rozhraboval a upravoval kolem květin. Od včerejška mě bolí docela hodně bolí záda a navíc i v krku. Tak mě to i docela zmáhá. Chvílemi, jsem se nemohl ani postavit. Hold, když bolí v zádech, tak to stojí za to. Dneska, kromě vody Pepsi, Catorade, a čistě vody, kterou máme v hojném množství každý den, nám paní objednala dvě veliké pizzy, které jsme ve čtyřech nebyli schopni sníst, protože ráno jsme dostali ještě koblížky. Byli vynikající. Odpoledne nám její děti přinesli nanuka. Bohužel, před pátou hodinou přišla bouřka, při které jsme hodně zmokli, to ani tak moc nevadilo, jako to, že jsme si nemohli jít zaplavat do toho bazénu. Tak snad zítra se bude dát koupat. Uvidíme, máme to dovoleno.

 

21. 6. 2005 Tuesday, Day 10

 

Tak dneska jsme opět pracovali u té stejné rodiny. Rozváželi jsme mulčovací hlínu. Tentokrát jsem od paní domácí dostali ochutnat sušenky a potom ještě meloun. Takové zpestření jídelníčku opravdu potěší. Náš spolupracovník nám nabídnul, že nám prodá auto. Asi to bude nějaká stará, neboť za chce jenom 300$. Řekl nám, že asi do Kalifornie nedojede. My doufáme, že ano. Dneska se večerní párty nekonala. Neboť jsme všichni šli raději spát. Únava nás přemáhá.

 

20. 6. 2005 Monday, Day 9

 

Dneska není ani moc o čem zajímavém psát. Opět jsme byli u domu, kde jsme byli ve středu a čtvrtkem. Nejprve jsem čistili hlínu od náletu trávy, a pak jsme tam rozváželi mulčovací směs. Na závěr jsme ještě okolo bazénu roznesli okrasné kvítka. Dnešní teplota se v porovnání z minulého týdne byla ráno asi 13° a přes den 18°. Jelikož jsme dneska nezastihli Ilju v práci aby nám dal najíst, tak se nám od něj podařilo půjčit vařič a vaříme si špagety s nějakým lečem. Ke konzumaci jsme použil jednu vidličku, dvě velké lžíce a jednu malou lžičku. Fakt to vypadalo velmi zajímavě. Nakonec byl kečup úplně všude. Ještě že jsem dal na náš bar, což je přinesená komoda, New york times.

 

19. 6. 2005 Sunday, Day 8

 

Po probuzení, někdy kolem poledne, jsme pojedli trochu, co jsme měli v ledničce. Ještě máme nějaké menší zásoby z domu. Jsme se vydali na procházku po okolí. Po asi 5kilometrů to Petra s Milanem přestalo bavit a tak se vrátili zpět. Já jsem šel s Radkem asi ještě 4km dál, ale bohužel zde nic není. Jen nekonečně dlouhá ulice, se stejnými typy baráků a bloky. Cestu zpět jsme zvolili po pláži. Nejenže cesta trvala déle, ale doleva, doprava byli vidět jenom nekonečné bílé písčité pláže. Večer jsem se stavili z klukama z Ruska ve fast foodu najest. Dokud nám dávají jídlo za dvě plechovky piva, tak se toho snažíme využít.

 

18. 6. 2005 Saturday, Day 7

 

Po první šichtě v Bamboo, jsme se všichni probudili až kolem poledne. Celý den se nesl v odpočívání a chození po Border walk – to je název pro pěší zonu, kde jsou všechny ty atrakce. Do práce jsme dneska měli přijít až na desátou večerní. Od Landscapingu máme přes víkend volno. V Bamboo dneska nebylo nic moc co dělat, stáli jsme u nouzových východu pro případ, že by někdo chtěl jít ven, tak jsme jej měli pustit ven. Tentokrát vstup byl až od 21let. Po skončení a vyhnání všech lidí, opět probíhala after party. Trochu znalí již prostředí si kluci dali několik Corona piv a par drinků. Všechno samozřejmě je zadarmo. Během tohoto popíjení jsme dostali naše první peníze. Za 12hodin práce jsem dostali 120$. Takže dost dobrý job. Doufáme, že by to od pátku mohlo být otevřené již od čtvrtku do soboty.

 

 

17. 6. 2005 Friday, Day 6

 

Opět po večerní párty, kdy nám spolubydlící z protějšího pokoje, kteří bydlí v Texasu,  přivezli z domu na ochutnání Everclear (láhev 0,75l; vol 96%) Po té co Milan večer vypil asi větší polovinu objemu láhve a menší příhodě večer, se mu ráno po probuzení třásly velmi směšně rty. Dneska jsme byli rozděleni do dvou skupin. Já s Radkem a Milan s Petrem. S Radkem jsme dneska dostali práci tady v Seaside, u jedné paní jsme měli odstranit šest hustých jehličnatých stromů. K usnadnění práce jsme používali nůžky jenž jsou k zastřihávání větví a motorovou pilu. S pilou jsem ani raději nechtěl pracovat neboť bylo příšerně zanesená a hlavně neuvěřitelně tupá. Když s ní Chris řezal tak se z ní dýmilo jako by rozdělával oheň, místo uřezání je spíše upálil. Další příhodou u této práce bylo, že po najetí na obrubník s BOBkem, s nímž jsme vytavovali pařezy, svlékl pneumatiku. Aby toho nebylo dost, tak při nakládání na Truck mu uprostřed cesty došla nafta.

Po asi pětihodinovém odpočinku jsme dneska šli na půl devátou na zdejší diskotéku BAMBOO dělat security. Po příchodu nás personál odkázal na majitele a ten nám řekl ať si sedneme, že ještě máme čas. Nakonec jsme seděli až do desíti hodiny, přičemž od 9pm. bylo otevřeno již. V deset hodin za námi přišel šéf ochranky a rozdělil nám práci. Radek stál u venkovního vchodu a dával na ruce náramky, dle kterých se rozlišují lidi nad 18 a nad 21 let. Skrze alkohol atd. Milan s Petrem byli ve vnitř u VIP vchodu kde z prve dělali stejnou práci jako Radek a pak už jenom pouštěli lidi ven a dovnitř. Mě postavil se schodům které vedli do horního patra, kde hrál další Dj a bylo tam posezení se dvěma bary. Mým úkolem bylo pouštět nahoru pouze lidi, kteří měli jenom zelené náramky. Z prvu jsem si myslel, že nahoru mohou pouze lidi starší 21let, ale asi to tak nebylo. Práce nakonec byla úplně v pohodě. Tak jak jsme šli s obavami do práce s tím, že bychom se museli s někým prát, nakonec práce bylo v pohodě. Na problematické lidi tam měli jiné gorily, jenž buď vážili minimálně přes 120kg ale i více a hlavně vypadali hodně nabušeně – svalnatí. Odbočka, pokud se vydáte na pláž nebo kamkoliv, tak budete potkávat, kromě tlustých lidí též hoodně nabušených svalnatých lidí.  O půl čtvrté se rozsvítila světla a pomalu se začínali vyhánět lidi, tak aby tam ve čtyři hodiny ráno nikdo, kromě personálu nebyl. Pak jsme vynesli plastové pytle s odpadky do kontejneru. Poté začala pro personál after party. Číšníci si počítali svoje Tipsy, a že jich měli. Myslím si, že za jeden večer si mohli vydělat hodně přes 200$ na dýškách. My jsme od majitele nejprve dostali pivo, kluci, a pak jak jsme stáli u baru, na požádání jsme dostali co jsme chtěli. A tak jsme se napili a najedli trochu i pizzi, kterou upekli pro personál. Nakonec do postele jsme ulehli ráno kolem šesté hodiny.

 

16. 6. 2005 Thursday, Day 5

 

Po večerní party, jsme dneska byli na stejném místě jako včera. Tentokrát jsme už nesázeli trávník v takovém množství jako včera. Dnes to bylo pouze z jedné strany bazénu. Po přivezení dlaždic kamenných, nám řekli ať je odnosíme k bazénu v rukou. Asi bychom to nosili ještě dlouho kdybychom dali na jejich radu. Pomocí koleček jsme to odvozili rychle a tak jsme jim přidali další starost, neboť jsme neměli co dělat. Tak nás poslali čistit hlínu od trávy. Odpoledne nás převezli opět i úternímu bezénu, kde jsme měli odvozit zbytek hlíny okolo bazénu. Tentokrát tam s námi byl i mexicky spolupracovník. Navážení hlíny, spíše směsi hlíny s kamením, šlo rychleji, neboť jsme zvolili metodu, kdy nám to nevysypal přímo do koleček, ale jsem si to tam z lžice BOBCATa nahrnuli sami. Dokonce pomocí BOBka zavezl i pár lžíci až dozadu za bazén, ale po té co zničil pět dřevěných destiček, které byly mezi bazénem a mořem, jsme opět museli přistoupit ke kolečkům a lopatě.

 

15. 6. 2005 Wednesday,  Day 4

 

Dnešní pracovní den byl v porovnání se včerejším, docela relativně v pohodě. Měli jsme sázet trávník. Činnost spočívala v tom, že jsme si vzali přivezený trávník svinutý do klubíčka a rozvinuli jsme jej na upravenou půdu a zarovnali jej. Po včerejším hladovění a nutnosti pití vody z místního vodovodu, neboť jsme si včera s sebou nevzali žádné jídlo. Vodu jsme navíc vypili během velmi krátké doby. Dneska jsme během dne měli k dispozici dostatek tekutin od obyčejné vody, Pepsi a jakéhosi Gaterado. Dokonce jsme od malých dětí paní domácí dostali nějaký vodový nanuk. Byl docela dobrý. Asi to občerstvení jenž jsme během dne zkonzumovali a že jej bylo hodně, bylo pakatelem pro ně. Dle místních poměru pozemek a s domem stojí cca $3milion, takže to byla velmi bohatá rodina. Mají nově udělaný nádherný bazén. Další z mnoha věcí které zde ve státě překvapují dnes byl schoul bus (školní autobus). Rodina má asi tři děti, neboť autobus přijel hodněkrát a pokaždé zajel na nájezd až ke dveřím kde děti nastoupili či vystoupili. Dokonce malou holku, zavedla pani až přímo domu, doslova předala ji z ruky do rukou její mamky.

 

14. 6. 2005 Tuesday, Day 3 - První den v práci

 

Po uvítacím večírku, nás ráno o půl deváté vyzvednul Pat nebo Mat nebo Tom nebo jak se vlastně jmenuje. Po příjezdu do práce – kanceláře, nám ukázal dotyčný kde a jak si máme vždy ráno a večer cvaknout příchod a odchod. Následně nás odvezl asi do bohaté čtvrti na pobřeží, kde téměř každý má svoji vlastní loď. Naším úkolem bylo, rozházet hlínu okolo bazénu. Ze začátku byla práce namáhavá ale ještě se dala. Neboť jsme jenom z větších hromad okolo bazénu házeli hlínu o kousek dál. K práci jsme dostali kolečka, která jsme musel plnit pouze tak asi jenom z jedné poloviny, neboť jsou tak veliké, že jsme nebyli potom schopni jej uvést. Až jsme rozházeli hlínu, která byla u bazénu, tak prvně jsme měli vozit hlínu asi z 20metrů vzdálené hromady. Nakonec nám přivezli Bobcat, jenž nám měl usnadnit práci. Bohužel nám práci usnadnil pouze tím, že jsme nemuseli jezdit tak daleko s kolečkama. Jezdili jsme pouze po hlíně, po níž se s poloprázdným kolečkem nedalo téměř vůbec jezdit. Pracovali jsme tempem asi tak 1:1. Pul hodiny jsme pracovali a pul hodiny jsme odpočívali neboť dneska bylo téměř 37°C. Zkrátka nedalo se téměř vůbec pracovat v tom horku. Po práci nás Pat zavezl do supermárketu kde jsme si koupili jenom něco na pití. Možná tady levno je, ale ne když vyděláváme $7 hrubého. Pak jsme se stavili u Macdonalda na ve$7 hrubého. Pak jsme se stavili u Macdonalda na večeři. Všichni jsme si dali za $5 Big Mac menu. Aspoň jsme se do sytosti najedli. Po příchodu na pokoj jsme většinou byli tak unaveni, že jsme šli brzy spát. Second day party se již nekonala. Zatím jsme v žádném supermarketu ještě nebyli, ale kromě pohonných hmot, které jsou zde hodně levné asi tak 12Kč za litr,tak většinou to stojí stejně nebo hlavně více.

 

 

13. 6. 2005 Monday, Day 2 - Seaside

 

Probudil jsem se již někdy kolem šesté hod ráno,neboť jsme měli v pokoji velmi teplo, ikdyž jsme měli zapnutou klimatizaci. Aspoň jsme se vyspali. S Radkem a s Milanem jsme se vydali na prohlídku okolí a hlavně jsme se šli podívat na oceán. Bohužel pláže byly uzavřeny, tak jsme se k moři nedostali. Tak jsme obešli pár bloků a vrátili jsme se zpět na motel. Kolem deváté hodiny jsme zavolali naší zaměstnavatelce, jestli by nás mohla vyzvednout. Řekla nám, že přijede až kolem jedenácté. Kluci šli ještě spát, já s Radkem jsme se šli podívat znovu na oceán. Naštěstí pláže byli již odemčené a nikdo po nás nechtěl ani vstupní poplatek, tak jsme konečně po písčité bílé pláži přišli k atlantiku. Je neuvěřitelně studený.  Radkovi to nedalo a šel se do něj okoupat – spíše běžel tak dlouho než jej smetla velká vlna. Následně jsme běželi ještě jednou do oceánu, z důvodu abychom měli okoupání rychle za sebou. Opravdu je velmi studený, ikdyž je venkovní teplota vysoká. Při cestě zpět jsme obešli ještě pár bloků, v shopu jsme koupili 2l Coca Cola za $2,11. Asi ještě není hlavní sezona, tak jsem nepotkali nikdo moc lidí. Po návratu do motelu jsme se dívali na Gery Springfiel show. O pul dvanácté nás Sharon převezla o dva bloky dál, kde nás předala nějakému borci, jenž čekal s několika lidmi na přidělení vlastního pokoje. Nakonec jsme majitele sehnali až večer, takže jsme nemohli si vyřídit ještě Social security. Tak jsme se šli podívat do města. Tohle město žije hlavně sezoně. Není zde nic zajímavého. Jsou zde jenom samé motely a hotely a podél pláže jsou rozesety spousty výherních atrakcí. Klukům se podařilo najít obchod s pivem,prodává se jenom ve specializovaných obchodech,  a tak si koupili rovnou 2 boxi = 48 plechovek piva za $37. Na večerní párty s lidmi  bydlícími na našem motelu, jsme uspořádali Uvítací párty. A tak si mohl Milan konečně začít navazovat tak potřebné kontakty s místními holkami – zatím to jsou převážně rusky. Konverzace probíhala velmi zajímavě – v jeden okamžik byla slyšet angličtina, ruština, němčina a čeština. Večer přišli na party ještě Ilja, který nám za plechovku piva přinesl mega pizzu a hamburgry, aspoň jsme se pořádně najedli. Party nakonec dopadla dobře, nikomu nebylo špatně.

Lidi jsou zde až neobvykle přátelští, rádi nám se vším pomáhají a radí, kam máme jít. Obzvláště všichni,zatím co jsme potkali, na nás mávnou  a pozdraví. Je to takové zvláštní. Dokonce jsme se seznámili i s člověkem, jenž se nabídl že nám pomůže kdykoliv, budeme-li potřebovat. Pokud náš pobyt bude probíhat tak jak dneska, tak nás tady budou asi všichni znát. Jeden z prvních dojmů je, že všechno je zde hoodně veliké a hodně oblíbená jsou zde terénní čtyřkolky velkých rozměru téměř všechna auta mají automat.

 

 

12. 6. 2005 Sunday, Day 1 – Odlet

Moje putovaní začalo 12.6.2005 ve 2:00 SEČ. Po příjezdu do Brna, kde jsme přestoupili na bus Student Agency, jsme Martin, Milan a Petr jeli do Prahy na Ruzyň. Přijeli jsme na letiště  cca 7:10 SEČ. Po setkání s Radkem, jsme si nechali odbavit zavazadla i letenku. Kluci si nechali navíc zavazadla obalit folii, aby se jim nic nestalo. Cena za jedno zavazadlo byla 70Kč.

Po Check in, jsme nastoupili do letadla zaujali naše místa na samém zadu – na ocasi. Bohužel jsme ani jeden neseděli u okna. Vzlétnutí je docela velký  zážitkem, pro ty co nikdy nikam neletěli. Tlak, který na pasažéry působí, přitlačí k sedačce a pak letadlo udělá houp a už stoupá. Asi po třech minutách, jsme si mohli rozepnout bezpečností pásy. Po té začali stewardky roznášet občerstvení – pivo, vodu, džus a velice dobrý oplatek, kterých jsme si vyptali každý po třech kouscích..

Po bezpečném přistání na pařížském letišti  Charlese de Gola, jsme byli naloženi do autobusu a odvezeni přes letiště do příjezdové haly. Tam jsme prošli několika koridory až k odbavovacím turniketům. Zde nás zkontrolovaly a následně po ohmataní Radka jsme nastoupili opět do autobusu, který nás odvezl k terminálu odkud jsem měli letět. Zde jsem opět prošli kontrolou, kdy Milanovi a Radkovi se dívali do batohů a prohmatávali je. Poté jsme opět nastoupili do autobusu, který nás dovezl k našemu letadlu Airbus. Tento letoun vypadá mnohem lépe než Airbus, s kterým jsme letěli z Prahy. Bohužel opět nesedí u okna. Martin sedí s Milanem a Radek o kus dál s Petrem. Zasedací pořádek je po dvou sedadlech u okna a čtyři sedadla uprostřed. Nevím čím to je,asi tím že je letadlo mnohem větší, tak vzlétnutí i samotný let probíhá v pohodě – je více klidnější.

Na palubě se tentokrát podávají crackery, na pití aperitiv,  bílé a červené víno, pivo, minerálka, čaj a káva, a Coca cola, džus a whisky. Na oběd jsme dostali na výběr ze dvou jídel. Nějaké těstovy plněné lososem a s citronovou omáčkou anebo nějaké vepřové maso ala guláš s dušenou zeleninou. Zelenina mi moc nechutnala. Dále jsme dostali koláč s broskví, jogurt, camember sýr a libovolné množství francouzských baget. Tak jsme se konečně najedli.

Cesta probíhá v poklidném tempu. Trasa vedla z Paříže směrem na Kanadu a u kanadského pobřeží jsme se teprve stočili dolu na Philadelphii. Momentálně se nacházíme někde na oceánem, letíme rychlost.í 523mph, 38000feet a -68F, vzdálenost  neboli, 864km/hod, letová výška 11600 m.n.m.,venkovní teplota -62°. Celková trasa Paříž –Phill měří cca 5800km a doba letu je velmi dlouhá. 7:20hod.

Abychom se nenudili, tak máme před sebou v sedačce zabudovanou malý digitální display, pomocí nějž se dá dívat na jeden z pěti filmů, můžeme poslouchat hudbu, hrát hry, dívat se na pohádku, zprávy nebo sledovat jak probíhá a ubíhá cesta.

Po dobrém přistání a vyplnění dvou vstupních formulářů s nimiž jsme měli menší problémy neboť jsme nerozuměli některým dotazům jsme přišli na americkém území do příletové haly vníž, jsme se zařadili nakonec do cca hodinové fronty. S imigračním úředníkem jsme žádné problémy neměli, tak jsme konečně vstoupili na oficiální území US. Zavazadla kupodivu přiletěl s námi, tak jsme si je nepoškozené vyzvedli a vydali se b

První problém, který jsme řešili, bylo jak se dostat z letiště do centra Philadelphie.  Nejprve jsme chtěli jet taxikem, když nám řekl kolik to bude stát,tak jsme šli na vlak. Zde jsme se po setkání s místním bezdomovcem a nějakou afropaní dozvěděli, že lístek na vlak si máme koupit až ve vlaku. Opět jsme se zde setkali se slečnou z Bulharska, jenž stála za námi ve frontě na imigračním.

Ve vlaku jsme se seznámili s prvním černochem a černoškou, od nichž jsme loudili informace, jak se dostat do Atlantic City. Za desetikilometrový usek jsme zaplatili $5,5.

Z centra Phili jsme jeli nakonec vlakem Amtrack za 6$ - 80km. Následně po přesunu na bus station a hodinovém čekání jsme jeli ještě Greyhoudem přímo do Toms River.  Z cesty si nic nepamatuji neboť jsme vyjeli ve 22hod a únava způsobená deficitem spánku zapříčinila své. Z Toms River nás nakonec zachránila nějaká taxikářka, jenž nás za $17 dolaru zavezla, asi tak do 15km vzdáleného Seaside, do motelu jenž nám sehnala Student Agency. Do motulu jsme přijeli o pul dvanácté v noci naprosto ospalí a unavení. Majitel jenž vzápětí vyšel ven, nás nazval socker´s player (soker hráči) a že jsme blázni, když jsem přijeli bez rezervace na ubytování Nakonec bohužel cena nebyla $79 ale $130 za pokoj neboť byl víkend a nepomohlo ani smlouvání. A tak jsme první den cesty zakončili krátce po půlnoci.

Můj první dojem je, že hodně